Psirény?
A to jsem si říkal, že nebudu hrát “souls-like” hry, u kterých bych se zbytečně rozčiloval a že budu věnovat čas smysluplným hrám, co teda Siren není. No, popořadě… Siren: Blood Curse se tváří jako hodně propletený a zajímavý mysteriózní příběh, ale úplně mu chybí hloubka a pořádná prezentace, takže veškerá snaha vyjde vniveč. Upřímně si nedokážu nikoho představit, kdo by si dobrovolně tuhle věc v současnosti zahrál.
Hru jsem hrál na easy a nechal v ní neskutečných 12 a půl hodiny. Teď nějak zahrabávám pocit viny, ale když jsem se překlenul v těch epizodách tak daleko, byl by už nesmysl, to nedokončit. Ačkoliv ani trophy hunteři si nepřijdou na své, hra nemá žádné trofeje! To je teda věc, aspoň pro to jsem to nehrál, ale ta hra by si trofeje ze slušnosti zasloužila! Rád bych věděl, kolik lidí tuhle věc zdárně dokončilo.
A vzhledem k tomu, že se jedná o celkem špatnou hru (nechci úplně křivdit), tak je dobré se v recenzi věnovat věcem, ne tak úplně související se hrou, to se dělalo odjakživa.
Git Gud
Člověk to nesmí vzdávat, když jsem poprvé spustil Siren: Blood Curse, nebyl jsem daleko od toho, že bych hru okamžitě smazal z disku, ačkoliv jsem ji měl dlouhou dobu v gaming to-do listu a připomíná můj oblíbený Silent Hill… Ještě než budu pokračovat, je nutné předestřít mou story o tom, jak jsem se ke hře dostal. Jakožto příznivci konzole PlayStation vám jistě neunikla informace, že se Sony hodlá zbavit definitivně už skutečně staré PS3 (respektive PS Store), která shodou okolností u mě ještě „vrní“ na stolku obývací stěny… V době, kdy jsem si předobjednával PS5, tak jsem si trošku srovnal priority a k nedostatku zásuvek a všelijakých kabelů jsem si řekl, že nemůžu (a ani nechci) mít všechny PS zapnuté. Je čas (pane profesore) dát PS3 do důchodu, jenže! Tady narážíme na slovo „kompatibilita“. Je hodně fajn, že PS4 hry jsou kompatibilní s PS5 a zároveň je super, že valná většina her, co je na PS je i na PC, takže ten “backlog” už tolik nebobtná, ale u PS3 her není situace taková růžová. A docela mě to mrzí, že z hlediska archivace her a pro mě naprosto normálního vracení se ke starým titulů, existuje takových překážek pro to, abyste si hru mohli zahrát. Proto jsem se vzdal, že bych si někdy zahrál třeba Black nebo Call of Duty 3…
PS a staré hry
Řada her v digitální verzi v PS Store není, což je velký zádrhel. Vyloženě hry, kvůli kterým jsem si PS3 pořizoval, mám dohrané, ale přesto mě mrzí, že si nemůžu zahrát Killzone 2,3 nebo hru Wet, které prostě jsou jen jako fyzické kopie. Není to nic, co by mě vyloženě štvalo, přeci jenom, když si vezmu těch her, co mi unikalo nejen z PlayStation “rodiny”, ale i ze stáje Nintenda atd… Dost, nebo se dostaneme do deprese. Každopádně, je to na prd ta kompatibilita. Proto mě zrušení PS Store celkem nakrklo, poněvadž jsem si díky mravenčí práci vypsal několik titulů, které se nedají na PS4 (nebo jinde) koupit, a tak musím urychlit ten nákup – zbývá mi ještě zakoupit kolekci God of War z PSP verzí; Resistance 1,2 a v neposlední řadě ty hry ještě dohrát. Samozřejmě jsem se dostal k některým hrám, které jsem vyloženě chtěl na aukcích, protože jsem je zkrátka chtěl mít, ale třeba u výše zmiňovaného Wet už nehodlám tomu věnovat čas. Kdyby byla v PS Store, tak si to bezpochyby zahraju, ale takhle si ji nechám projít skrz prsty.
Až teď si uvědomuju, že jsem netrávil s PS3 takového času, jak bych si původně představoval. Ano, jsem flákač. Jenom těch her, co jsem nasbíral jako dlouholetý člen PS+ (stačí se podívat na Wikipedii) a z toho je jen claimoval a claimoval, to je strašák dnešní pařanské doby. Claimujeme a nadáváme, že není co hrát! Styďte se! A já nejvíc… No, to je jedno – jedno pozitivum to mělo, donutilo mě to od dohrání prvních dvou dílů God of War a Dante’s Inferno se zase vrátit ke konzoli a dohrát ten zlomek her, který jsou must-play. Bezpochyby nedojde na všechny, ale ty subjektivně zásadní – musím a chci dohrát. Útěchou před časovým tlakem je aspoň u fyzických edic skutečnost, že mě to aspoň nemusí trápit, přeci jenom je dost dobře možný, že v době, kdy budu mít konečně PS5, budu mít nejen dohrané hry z PS Store, ale i ty fyzické kopie, ve srovnání s mým tempem hraní a situace s konzolemi nové generace, to bude někdy na konci roku 2023…
A další bod! Remastery, úplně vidím, jak dojedu Killzone a vyjde remastered edice na PS5. Dohraju Silent Hill 3 a objeví se The Master Pyramid Head Collection a pokračujeme…
Shi(t)bito!
Zpátky k Siren, což byl jeden z těch must-play kandidátů. Vrhnul jsem se do toho s vervou, ale téměř okamžitě mě odrazilo naprosto katastrofální ovládání, které navíc nejde moc dobře upravit. Sice jsem se poměrně rychle dostal do toho, že jsem dokázal s tím jakžtakž laborovat a ta hra mě dokonce začala bavit, ale to nic na tom nemění. A ne není to starým Dualshockem nebo rukama, ta hra se prostě hrozně blbě ovládá, opravdu musíte páčkou pro pohyb kroužit s lehkostí baletní tanečnice. Do toho ještě otřesné filmové zrnění v kombinaci s tmavým prostředí a vy budete mít velké problémy to ukočírovat. Přes fakt, že je hra lineární, tak jste rádi, že někam jdete a posouváte se. To jsou ty hlavní zápory.
Příběh je jedna z mála věcí, která se Siren trochu se sebezapřením vytknout nedá, byl jsem napjatý až do konce. Neočekával jsem ani happy ending a tančící motýli s housenkama, ale ten závěr bylo jedno velký “wtf”. To se stal z Howarda nový Bruce Campbell? Šílenost na entou, ale berme v potaz, že hra je původem japonská, tak co se divit. Přesto se povedlo hře mít styl a působit filmově jako třeba Until Dawn, k tomu si připočtěte ty všudypřítomné atmosférické “vlny” ze Silent Hill – nemluvě o hratelnosti (ke které se ještě dostaneme). A dalším kladem byly zvuky a hudba, to je vše.
Budeme tedy zombíky kosit nejen brokovnicema a loveckýma puškama. Na řadu přijdou i rýče, konvice, lopaty, nože, pily, srpy… A kupodivu, jakmile se k těmto zbraním dostanete, hra ztratí na svém pocitu strachu z nepokořených monster, ale to je dobře! Protože mě vážně nebaví si hrát s bubákama na schovávanou a neustále hledat další a další cesty, jak je dobře obejít, kde co sebrat a pak tento plán po několika nezdařilých pokusech provést. Jasné, některé horory na tom stojí, ale i padají! To se taky musí umět, tady naštěstí těchto situací není moc, stačí jich jen pár přežít a pokračujeme. Najde se jistě hodně pochybovačů, že pak to není survival, ale prachobyčejná akce, ale když se to udělá šikovně, tak proč by to mělo vadit? Vím, že jde o ten adrenalin a strach, hlavně když je vyeskalovaný nějakou brutální animací a nervy drásajícím zvukovým efektem, ale já se dokážu bát a užívat si to, i když mám možnost to bubákům vrátit s úrokama. Jako to bylo právě v Silent Hill, tam je to dokonalá souhra akce, napětí a exploringu. Nemusíme pořád jen koukat z pod postele a čekat, co nás sežere, ne?
Koukám, že v této recenzi popisuji problémy s konzolemi a survival horrory a o Siren nevíme zhola nic, ale co už. Všechno se vším souvisí! Siren staví na svém stejnojmenném předchůdci ještě z dob PS1. Blood Curse je de facto, jak popisují tvůrci “movie based on a true story”, na bázi jedničky a navíc s “americkýma” postavama, což je možná trochu zbytečný, ale jistě více apelující pro západní publikum. Je to jedno, prostě se nacházíme v Japonsku a naše camera crew za honbou BlairWitch-like projektu narazí na sadistický satanský kult, kterého zrovna přeruší při rituálu a to se nedělá. To má za vznik inteligentních zombií, které ještě tak úplně nepřišli o svoje lidství.
Docela jsem se pousmál, když jsem poprvé zakusil schopnost vidět z bubákových očí a v rozdělené obrazovce sledoval dění paralelně s výhledem jednoho z hlavních protagonistů, za kterého budete mít tu čest si zahrát… Kde pak se asi The Medium inspirovalo? Ono je těžké hledat originalitu, když už všechno bylo vymyšleno. Nicméně není to jen efektní prvek, ale i efektivní. Jenže i na velké obrazovce je občas problém se v tom dobře orientovat, ještěže existují ulehčující prvky rychlého přepínání z Shibita na Shibita (tak se jmenují zdejší zombie).
Sliby, chyby
Je to survival a moc toho nevydržíte, proto beze zbraně ani ránu a nastupuje utíkání a rychlé schovky. Někdy se vám vyplatí riskovat a projít klidně kolem potvory, rychle dveřmi a díky mapě v menu být připraven okamžitě nově zpřístupněnou chodbou utíkat pryč, pořád jste většinou rychlejší než nepřátelé. Aby toho nebylo málo, tak si dokonce můžete přepnout pohled do vlastních očí, kdy se usnadní orientace v úzkých interiérech anebo se vám povede snadněji pálit po okřídlených monstrech.
Ze hry je dost znát citelná snaha udělat ze sebe masterpiece jako již 100x zmíněný Silent Hill, ale je to jedna rána mimo za druhou… Ani designově na to nemají. Ono vůbec vše je to velký slepenec nedotaženosti. Hře jako by chybělo nějaké testování. Engine je otřesný, ovládání hraničí s nehratelností, graficky je to tak černý, že snad 3/4 hry vidíte úplný hovno a orientujete se jen metodou pokus omyl. A hratelnostně to taky není žádná paráda, navíc silná nevyváženost gradace. Zatímco první epizodu dohrajete za 5 minut, poslední 3 jsou přehlídkou obludnosti. Naprosto šílený level s hledáním 4 oltářů mi zabral přes hodinu jenom díky tomu, že se v tom nedá prostě orientovat – hodinu jsem hledal tu zábranu, abych vypustil vodu. Hodinu! A nepomohlo mi k tomu ani video z YT. Že nemám orientaci ve hrách, bych se hádal, tohle je prostě jenom tragikomický design úrovně, výsměch… Stejně tak další level v dolech, kdy se pořád vracíte sem tam a hra vám nedá naprosto sebemenší hint, kam máte jít. Na to, že to je vše lineární, jak prase a vy se v tom ještě ztratíte, není důkaz toho, že to udělali dobře, ale pravý opak. Tohle byl hnus na entou, a proto jsem se dost obával poslední “bossí” kapitoly už jenom z náznaků od lidí. Překvapivě jsem ani nepotřeboval návod a šlo to celkem dobře, zřejmě upravili checkpointy od dob psaní návodů. Trápení s obživováním mrtvol je taky na pováženou, stejně tak hraní za Bellu a schovávačky, ty proklaté schovávačky…
V 11. úrovni bych napálil týhle hře klidně i 2/10, takhle se to vyšplhalo s odřenýma ušima na 4/10 a to jsem hooodně velkorysý. Za mě nedoporučuju, jsou mnohem lepší horrorovky než tohle. Ve své době si to možná našlo své místo, ale v současnosti už to nemá bohužel cenu hrát ani z nostalgie. Má to štěstí, že to je pořád atraktivní prostředí, námět a inspirace Silent Hillem, to hraje Siren do karet, ale pod slupkou se jedná o hodně červavé jablko. Aspoň jsem díky tomu dostal chuť na starší pecky, které jsem si vždycky chtěl zahrát a nedostal k nim jako je Obscure nebo The Blair Witch Project, jo a Nocturne! Hej, v GoG, vydejte Nocturne!!!
HODNOCENÍ
4/10