Už když jsem viděl úvodní intro Resistance: Fall of Man, jak se šíří Chimera (sice z Ruska, ale co už), byl jsem jako doma. Dlouho jsem neváhal a vrhnul jsem se do víru (viru?) dění. Hned první věc, co mě potěšila, byl oproti Killzone bezproblémový framerate a pak mě zarazilo, že jsem hned začal umírat. Jde změnit obtížnost… Mám to udělat? Udělal jsem to, chtěl jsem mít ten zážitek bezproblémový, a tak jsem začal hru znovu s easy obtížností. Já vím, vždyť já mám taky výčitky, ale jako proč vlastně? Téma hraní na lehkou obtížnost je i teď kontroverze, hlavně u streamerů. Pak jsem sice zjistil, že se ve hře lékárničky přeci jenom nachází, ale tak, to mám jako satisfakci za frustraci ze Siren.
Ocitáme se v kulisách, kde žádná Druhá světové vojna nebyla. Jenže z Ruska se vyklubalo něco horšího, co mělo za následek zničení celé Evropy, tzv. virus Chimera mění lidstvo k obrazu svému, ještěže hoši v USA o tom neví. To se změní až přijedou „na skok“ do Londýna. Jedním z odvážných je Sgt. Nathan Hale, kterého se jako hráči ujmete.
Nedá mi to, ale musím srovnávat Resistance právě s Killzone, hrál jsem je vlastně za sebou, a tak mi to v dojmech splývá, ačkoliv se jeden odehrává v budoucnosti a druhý v alternativní minulosti, nosných prvků mají dost společných. Svítící oči nahrazují svítící výrůstky na zádech a to je vše… No, dobrá – nepřátelé jsou každopádně v Resistance různorodější, máme tu malé facehuggery, plivající pavouky, nohatá monstra, co si výškově nezadají s Lady Dimitrescu. Variabilnější jsou i zbraně, které tentokrát nemáte jenom dvě, ale můžete přepínat skoro z desítky zbraní. Problém je, že ačkoliv je oproti Killzone vyladěnější framerate, tak něco trefit je zase dost velké umění. Zaměřování snajperkou je i se zpomalováním času dost velká bída a navíc „chimeráci“ vydrží zase v klidu i tři rány. Brokovnice by byla taky dobrým pomocníkem, ale má málo nábojů a zase z metru netrefíte ani vrata do stodoly.
Resistance graficky moc nevyniká, možná to byl tvůrčí záměr, ale Londýn je prostě jednotvárný a šedivý, občas vysvitne naděje jako povedená lokace londýnského nádraží, ale to je tak všechno. Povedly se vozítka, které se dobře ovládají a je s nima sranda, škoda, že je dostaneme tak sporadicky. Možná jsem si jen moc navyknul z Halo.
Nejdříve jsem se styděl, že jsem zvolil nejlehčí obtížnost, abych ke konci byl za to ohromně rád a i navzdory tomu u mě vrcholil „rage“. Mrzí mě, kolik ran musí dualshock snést, chválím takhle zpětně za opravdovou bytelnost. Když zkrátka opakujete pasáž pořád dokola, jenom kvůli tomu, že se prostě nedá mířit, tak frustrace je na vrcholu. Nejhorší na tom je přibližující se závěr, kdy už mi tekly nervy a já se jen modlil, aby už byl konec. A hle další výtah, další ulička… Je sice fajn, že dostanete účinnější paprskomet ke konci hry, ale nepřátelé ho mají taky a navíc vydrží naprosto stejně ran, takže efektivita žádná. Aspoň se tvůrci zdrželi nějakého bosse, už to manévrování na úplném závěru stačilo. Za koule do průvanu bych dost možná věšel za vyskakující miny, které znamenaly téměř vždy opakování a navíc, když checkpointy jsou tak blbě a sporadicky rozmístěné, tak o to víc to potěší.
Co se týká zvuků a hudby, tak tady se držíme při zemi, hudba skoro nezazní a když už, tak ji ani nemáte možnost vnímat.
Je to taková jednohubka na 8 hodin, které vlastně není moc, co vytknout. Možná ta obtížnost, což ale nemůžu úplně posoudit. Žádný velký dojem nezanechá, ale přesto nebudete těch 8 hodin litovat. Dobrých stříleček z první osoby není nikdy dost, jenže dneska je jich tolik, že těžko se budete vracet právě k Resistance.
HODNOCENÍ
6/10