Nathana jsme minule opustili na polní zasněžené cestě obklíčeného skupinkou vojáků a navazujeme přesně tam, kde jsme skončili. Nejsou to naštěstí ti zlí, a tak čeká Nathana povýšení, povědomí o projektu Abraham a další Chimerácký svinstvo k vymazání.
Casual?
Po zkušenostech z minulého dílu jsem zvolil opět lehkou obtížnost, o to větší překvapení bylo, že jsme s obtížností ještě pokročili! Je sice dobrý, že většinu času sebou máte parťáky, ale ty jsou naprosto 100% k hovnu, navíc vám brání v pořádném rozhledu po bojišti. Naštěstí jsou spolubojovníci (aspoň někteří) nesmrtelní, a tak nebrání nic v tomu, abyste stříleli na nepřátelé skrz jejich hlavy. Nejlepší jsou Chameleoni a vodní příšery, co na vás naskakují a po jedné ráně jste mrtví, takže znova… Mnohem častější jsou taky neutuchající vlny nepřátel, kdy nemáte dostatek nábojů. V klidu si napište, že casual = normal a budete umírat vážně často. Nevadí mi prostě obtížnost, ale tady je fakt tenká hrana mezi obtížností a frustrací. Návaly nepřátel jsem nikdy nepovažoval za dobrý nápad. Ke konci jsem byl opravdu tak rozčílený, že bych mrknutím oka napařil této hře 2/10 a už o ni nikdy nechtěl slyšet. Ve fázi souboje s bossem “broučí koule” jsem o tom silně uvažoval. Jenže, když už jsem to zaplatil.
Proč?
Ve své době bych byl ke hře mnohem milosrdnější, ale tady prostě těch zamyšlení nad tím, proč to vůbec hraju, bylo hodně. Rozhodně nechápu se zbavení prvku, ve kterém jednička vynikala, což je možnost využití té rozmanité nabídky zbraní, kterou si můžete sami podle sebe měnit. Teď máte zase možnost nosit u sebe dvě zbraně a většinou vám nic jiného nezbyde než sbírat to, co právě najdete a až dojdou náboje, hned měnit za další na zemi. Proč? Takhle žádná zbraň nevynikne a vy stejně radši budete procházet hrou se základním paprskometem.
Plusy?
Abych jenom nehejtil, tak konečně jsme se oprostili od šedých kulis anglického venkova a dostaneme se do mnohem barevnějších lokací, graficky jsme se zkrátka posunuli, ale za cenu pravidelných propadů FPS. Průserem jsou tmavé lokace, kdy je vidět i přes vyladěnou “brightness” totální houba. Mění se lehce i ráz průchodů herních úrovní, takže se nenudíte, ale pak opět na vás začne nabíhat přehršel potvor a veškerý dobrý pocit je ta tam. Hlavně mi vadil závěr, který je zbytečně uměle natahovaný a vůbec pak nepůsobí ve srovnání s ostatními kapitolami celistvě. Povedly se nové modely monster a jejich “obr” verze, ale míření pořád není vyladěné a záleží dost na náhodě. Alespoň, že se trošku zlepšila střelba zblízka.
Verdikt?
A jsme zase u záporů, co? Zkrátka ze hraní jsem neměl vůbec dobrý pocit. Možná je to tím, že mi prostě Resistance 2 nesedlo, design úrovní byl repetetivní, žádný památný moment nebo dobrý pocit ze střelby… Střílečky z první osoby mám hodně rád, ale tady jsem se prostě nebavil. A je to si myslím ukázkový příklad, že druhé pokračování nemusí být za každou cenu lepší. Co s tím? Je to pro fanoušky prvního Resistance? Možná, každopádně neuděláte žádnou chybu, když si tohle pokračování nezahrajete.
HODNOCENÍ
3/10
