Faktor 100

Ta námi/vaše/jejich ne dlouho očekávaná chvíle se už nezadržitelně blíží, věřím, že se tak stane už tento víkend. Ano, mám na mysli milník konečného zisku 100. levelu ve světě World of Warcraft…

Sice jsem mohl teď procházet pomalu Gorgrond, ale já si řekl, že je čas se na chvíli pozastavit, urovnat si myšlenky, zkusit si zase něco napsat, a tak vůbec. Pravdou zůstává, že to není vůbec snadný úkol, které jsem si dobrovolně uložil. A jak tak koukám, tady se taky pěkně dlouho nic nového neudálo, tak to berte jako takovou satisfakci, neboť se nejedná o malý článek a já bláhově jsem si myslel, že na tohle už na L-Hell nezbyde místo.

Chtěl jsem původně začít od absolutního začátku, ale to vyžaduje mnohem náročnější myšlenkové pochody, které nejsem v současné době hoden uskutečnit. Navíc koncipovat něco tak velkého obnáší mnohem větší soustředění a více času, a tak to vezmu pocitově tak, jak mě 8. srpna do toho navezla jistá osoba.

Nezaručím, že se nebudu opakovat. Však se taky ne nadarmo říká, že opakování je matka moudrosti – takže aspoň budete moudří až na půdu. Sepíšu to tak, jak mi ruka narostla. Tedy – jak už jsem se vypsal v minulém článku vklouznutí do WoW, bylo vše velmi náhlé a pozvolné. Upřímně jsem si vlastně ani nedokázal představit, že u toho vydržím až do teď. Je sice hodně faktorů, který vás nutí u té hry zůstat – kamarádi, achievementy, fakt, že si to platíte. Já být Blizzardem, tak bych rozhodně po hlavě do vod F2P neskákal, protože placení poplatků má v sobě neskutečně silný psychologický efekt, kdy si po týdenní absenci (kdy vám běží zakoupený game time) uvědomíte, že na co vyhazujete peníze z okna za něco, co nevyužíváte. Taky bych si nekoupil housku s tím úmyslem, že bych ji nechal trošku nabrat zelenou barvu a tvrdkavou krustu, abych ji nakonec odhodil Jasmíně. Jasné, trošku blbé přirovnání, ale snad tím dostatečně ujasním, co mám na jazyku.

Rovněž je přirozené, že chlubit se něčím jako je milník 100. levelu, je z několika úhlů pohledu vlastně bezvýznamný artikl. Co ovšem není, ale že? Hlavní je, jak to člověk cítí subjektivně (nechci se dostávat do psychologických pochodů, proboha!). Kdejaký borec to dokáže i za jeden pouhý den a upřímně za týden to dokáže i každý blbec (bez urážky, jen konstatování) – takže dát 100 levelů za nějakých půl (3/4) roku je taky vlastně úctyhodné.

1. Faktor zábavy a závislosti

Měl bych to brát asi bodově – také mě udivuje má výdrž s touhle hrou. Někdo může namítat, že na hře závislý jsem, ale je to upřímně ohromná blbost. Závislost na hře bych definoval poté, co bych měl problémy se spaním, rozeznáním reality a nekoordinovaným hraním, ale z toho jsem samozřejmě vyrostl a hra může být sebelepší, ale závislost si na ní rozhodně vypěstovat neumím. Spíš než tohle bych řešil faktor zábavy, bez něhož bych už dávno svět Azerothu a přilehlých univers dávno opustil. Vesměs hraju skutečně pravidelně od samotného uvrtání do hry. Nesmím brát pochopitelně v úvahu pauzy v rámci dní, kdy prostě na hru není čas. Jen asi pouhý celý měsíc od začátku mého návratu jsem hru vynechal a pak to bylo tak po týdenních pauzách, takže si myslím ,že se to dá považovat za úctyhodný výkon. Vracíme se tedy k faktoru závislosti – WoW si člověk musí naučit dávkovat, jinak ho ta hra může vyloženě otravovat. I questy se přejí, vše se přejí. Nesmí se do toho nutit a dávat si nesmyslné cíle, hned to jde líp a ve výsledku pak toho uděláte mnohem víc (ve hře) než byste vlastně udělali nonstop hraním.

Na druhou stranu se mi po delší době povedlo si zase užít víkendový nonstop, kdy jsem nešel spát, což považuju za další již už vzácný milník. Ve svým věku se podivuju, že ještě vydržím 24 hodin neusnout. Jinak mě žádné eskapády v podobě mé jedné z nočních pubertálních “psychadelic WoW tour” po náročné seanci už nečekaly.

2. Faktor “X” oficiálního serveru 

Při mém de facto prvním pobytu na oficiálních serverech mě překvapily vyloženě věci, které bych si vlastně ani nepomyslel. Ono je taky rozdíl naběhnout do ofiku po 10ti letech od startu a v době největšího rozkvětu. Vždy jsem si představoval ofik jako něco mystického, hromady hráčů, chaos apod. Opak je ale pravdou, s celkem i úlevou jsem si uvědomil, že free na tom nebylo až tak rozdílné. Jasně, že tam nefungovalo hafo věcí, ale pocitově jsem nebyl nijak ošizen a jak říkám, nikdo mi nevezme ty prvotní zážitky a požitky.

Na ofiku mě rozhodně nečekaly tisíce hráčů, jak jsem si původně myslel, je tu sice zatím mnohem více živo, ale pokud se vy samotní aktivně do tohohle světa nezapojíte, můžete si připadat pořád je jako v nějakém velmi hutném single RPG. Pak ale musím přiznat, že bez hráčů bych WoWko asi přeci jenom nehrál, to je další (kolikátý už?) faktor „X“, který Vás dostává do hry a věřím, že by mě to asi vůbec netankovalo tak jako tak, což je kontraproduktivní s tím, co napíšu později.

Překvapivě ani ne všechno na ofiku klape, jak by mělo. Vypadávání hry při vstupu do HL instancí, nefunkční questy (a to fakt žádný bug není, projel jsem si fóra!) a další takové maličkosti. Přesto práce „těch, co nejsou vidět“ je paradoxně vidět. Třeba na free by se mi nelootnutý tabard z achievementů asi rozhodně nevrátil. Tady chválím pohotovost GM, ať už za to může i třeba nějaký naskriptovaný automat…

WoW rozhodně dospělo a přes všechny ty šoky, které jsem zažil lehce i já – překopání talentových stromů, relativní jednoduchost sólových průchodů dungeonů apod… To mě na začátku vlastně děsilo. Každopádně je to jen důkaz tomu, že hra neusnula na vavřínech, Dark Souls styl by tady prostě rozhodně nezabral. Nejsem taky veliký fanda překopávání funkčních konceptů, ale tady vyloženě někdo moc dobře věděl, co dělá a díky tomu si taky můžou v Blizzardu z Dědy WoWka nadále mastit své kapsy. A na rozdíl od nějakých starších her ať už orientovaných na multi či MMO, kde se nemá nováček možnost uchytit, je tady vše velice nakloněné k tomu, aby vás to neznechutilo po několika minutách hry.

A upřímně i když to jsou třeba výmluvy, že bych “hardcore verzi” WoWka už nemohl v dnešní době hrát, je to spíš odbourání těch věcí, které jen ve výsledku zbytečně žerou čas a pocit satisfakce z nich ani nebyl, i když byste je pokořili tou starší a náročnější cestou. Navíc pokud si chcete hru lehce ztížit, nikdo vám v tom vlastně nebrání. Jen si zkuste zajít nějaký Draenorský dungeon na sólo třeba i v normal módu.

Třeba změna UI mě u SWTOR donutila se hrou fláknout. Ačkoliv dnes bych si s tím poradil rozhodně jinak, ale WoW je přeci jenom WoW, ať si každý říká, co chce kde chce. WoW je ultimátní MMO, které je a bude ještě dlouho nejlepší, někdo v tom může vidět unavenou pohádku pro zaostalé gamery, ale je fakt, že WoW může na první pocit takto vypadat, ale v hloubce je to designově, příběhově, universově nesmírně promyšlený mechanismus a lore, ve kterém si najde každý něco a vůbec nezáleží na tom jestli je vám 10 nebo 70, nebo jestli máte radši strategie či šachové partie. WoW má prostě hodně blízko k prototypu dokonalé hry, což už samo o sobě je nemožné dosáhnout, ale WoW se dokázalo lety etablovat a najít tak vyváženou variabilitu, že ať už si to zahraje kterýkoli hráč, který preferuje různé žánry, něco si v tom najde. Po všech těch úvahách vám fakt nezbyde než jen opravdu smeknout klobouk a uznale přát vývojářům úspěch. I finančně hra rozhodně boduje, protože i když byste měli vypláznout ty peníze za jakoukoli hru kolem, žádná hra vám nenabídne takových hodin zábavy, která pokud si vytvoříte mustr vás nikdy neomrzí a naopak bude jen bobtnat… Fakt i kdybych si měl ve hře projít třeba jenom Pandarií, nebo jen první zónou pro lidi, tak bych rozhodně nelitoval peněz, co jsem do toho vrazil. WoW jde samozřejmě mnohem dál, ale to už je na jindy.

3. Faktor novodobého ICQ a multitaskingového manageru

V době dávno pravěké, kdy ještě i kozy chodily mi pod oknem a ještě nebyla možnost, jak si pořádně užít v síti, jsem si mohl leda psát přes ICQ a hrát za jeho pomoci snooker. WoW může sloužit jako takové ICQ, při kterém navíc hrajete hru, můžete poslouchat hudbu, sledovat dokonce i film, vypracovávat si taktiku na další raid, nebo sledovat pohyb akcií. WoW je ideální multitaskingový klient (když ovšem máte ještě nějakou tu obrazovku navíc). Nevím, jak je to možné, ale je. Jasné, že člověk nemůže s tímhle zacházet do extrémů, ale je to hra, u které nevadí když nemáte maximální pozornost. Nevím tedy, jak bych u hry zůstal jenom sólo, asi bych to dokázal, ale podpora ostatních lidí je rozhodně důležitá a prohlubuje zážitek.

4. Faktor novinek s podstatou achievementů

Kde se vzaly, tu se vzaly. Dřív žádné achievementy nebyly a taky jsme byli a jak jsem si ty Fallouty dokázali užívat. Dneska se člověk místo toho, aby si hru užíval, tak se spíš věnuje sběru achievementů, nevím, jak je to možné, ale zase je to pravda. Achievementy jsou taková dvojsečná zbraň, v případě WoWu avšak víc než vítaná a rozhodně hodně pomohla tomu, aby člověk u téhle drógy vydržel víc. Nechápu, jak jsem mohl bez těch achievementů v době free se věnovat explorování krajin a “vyquestovávánímu” zón… Ano, užíval jsem si to, ale ne tak silně jako teď. Další věc, která mě velmi pozitivně naladila na to, abych nezběhl třeba do Wyzimy.

Já vůbec i po tolika stovkách nahraných hodin, jsem se cítil a pořád cítím jako totální noob a ani nevím jestli se někdy tohohle pocitu zbavím. Protože vše jde rychle dopředu a abych se ve hře opravdu tak necítil, musel bych věnovat ještě mnohem víc času a úsilí. Hlavní je si to samozřejmě subjektivně užívat a neřešit to jestli dokážu hrát za danou classu či mám equip na úrovni.

Možná je to i tím, že jsem taky nikdy neměl možnost projít tím tutoriálem, jak většina lidí mi pořád opakuje, že to nic jinýho do té stovky není a záleží hlavně na tom EndGamu, což mi pořád nejde na rozum. Jasně, že si pod tím dokážu představit honbu za equipem, dodělávání achievementů, pořád toho mám hodně nesplněného a že jsem se prodíral hrou opravdu poctivě! Takže nikdy nemůžu říct, že bych neměl, co dělat, ale víc věcí vyjmenovat nedokážu. Pro mě je pořád to hlavní to, co teď ještě pořád ještě (to ještě tu fakt musí být víckrát) prožívám a mám vsugerované to, že sice hra pro mě stovkou a ani doprozkoumáním Draenoru nekončí, ale rozhodně bych nedal ruku do ohně za to, že mě čeká jakoby nová hra (asi si povíme, až se do té fáze dostanu). Taky se bojím, že moje militantní herní zapojení bude pomalu chladnout. Ono ochladne i tak, protože už se tak nějak chci i věnovat něčemu jinému než jen WoW!

Další novinkou, kterou jsem zapomněl zmínit a dost mě zaujala svým provedením je zapojení pet battlů, který vlastně přidává do hry další hru. Související součást tohoto faktoru, která mě udržela při herním životě i dál.

5. Faktor dočasného “altoholictví” a stanovení cílů

Když mě Sajaman povolal na stranu “zla”, tak jsem vyloženě chtěl hrát jen s tím charakterem, co jsem si na začátku vytvořit – tudíž Trautenberga a zkrátka jen pozvolna si jít naší společnou cestou a užívat si. Proč se to rozpadlo a proč to zkrátka nejde si popíšeme v dalším faktoru. Jenže, jak šel čas, mě má herní obscese dohnala a já si prostě musel rozšířit portfolio. Už si moc nepamatuju, jaké jsem si tehdá všechny ty cíle stanovil, ale bylo to asi nějak takhle… Možná se to trošku bude krýt s následujícím bodem/body.

Jakmile jsem do hry se začal pomalu zažírat a já jako herně nemocný tím, že ve hrách rád prozkoumávám každý kout (a i tak si nevšimnu a zapomenu pomalu všechny secrety), tak mi nestačilo to, že jsem šel nějakou danou lajnou, ale chtěl jsem….

• vyzkoušet si všechny herní classy
• vyzkoušet všechny rasy
• prozkoumat všechny oblasti
• splnit questy ve všech oblastech
• dát všechny achievementy

(pak se to víc specifikovalo)

• dát všechny začátečnické lokace a questy
• vylevelovat vybrané alty dle postupu zón, které jsem za hlavní charakter neměl
• s Jadee projít postupně Outland, Northrend, Cataclysm, Pandarii a pak až Draenor

(a jak to může být třeba dál?)

• dát level 100
• projít celý Draenor
• vymaxovat profese
• udělat všechny možné achievementy v dunzích a raidech
• projít všechny vynechané a udělatelné dungy a raidy
• získat velice slušný equip
• vylevelovat DK za Hordu na 100
• Legion

6. Faktor ega vs. kooperace

Faktory ve faktorech. Proč to moc jako kooperační hra nefungovalo je skryté hned v několika věcech a hraje v tom roli i “ego”. Jasné, že na to mělo i vliv to, že ne vždy jsem mohl hrát se Sayiaou v určitý čas, že jsem se chtěl někde zdržet a on ne, že ho jeho classa přestala bavit a mě vlastně taky a že jsem se chtěl zarytě věnovat věcem, které prostě byly pro toho druhého v danou chvíli nesmyslné a neakceptovatelné (třeba hraní za Hordu a její průchod horďáckými zónami). Když ale ono se to dá prostě těžce vysvětlovat, každý je jiný a jiným způsobem “nemocný”. A já bych vlastně bez těchto věcí zkrátka pořád trpěl určitým pocitem, který by mě zbytečně mučil při postupu hrou a to jsem rozhodně nechtěl.

Vždyť už za svých let na free serverech nemohla řada lidí pochopit, že oni s max equipem prochází všelijaké raidy a já se na svém 50. levelu se plahočím po low level zónách a plním questy pro noobáky, dodnes nezapomenu, jak mi psali něco jako: “Ty jsi v Silithusu lol tam jsem já nikdy nebyl.” Pak to dopadlo tak, že jsem šel svůj první dung v době BC na levelu 62, měl jsem equip pro level 41 a navíc jsem vůbec nevěděl, co role tanka obnáší, ale každej je prostě jinej. Někdo se chce rychle dostat na level 100 a pak si levelovat equip v arénách. Někdo chce  něco podobného, ale pak blbnout s twinkem, někdo taky, ale místo twinka chce pak procházet začátečnické zóny s max equipem a lítákem apod… Tady se projevuje ta variabilita WoWu, co člověk vlastně může dělat a nikdo ho moc za to vlastně ani netrestá, nikdo vám nebrání se vůbec nevylevelovat a započít pouť naboso přes Kalimdor…

Neříkám, že se mi levelování ve dvouch nelíbilo, naopak bylo to skvělé, ale nakonec zvítězil egoistický průchod hrou podle vlastních pravidel, což se zase konečně brzy odbourá, protože se dostanu do fáze Sajamana, ve které byl v době, kdy mě do hry nabíral. Možná jsem to nepopsal úplně ideálně, ale snad to dotyční pochopí… To nepochopitelný (*wink* Zdeňku…)

7. Faktor orgasmu (jaké to vlastně bylo a je?)

Tohle ani moc faktor není (jako vlastně všechno), ale je to docela zásadní a zajímavá otázka pro zodpovězení.

No, je to super. Nedá se to ani všechno popsat, to fakt bych musel zapojit i neexistující „další hemisféru“, abych se všeho dopátral. Už vím, že při korektuře tohohle eposu narazím na hodně věcí, které jsem chtěl a zapomněl zmínit, ale bude na to určitě ještě prostor v nějakém tom dalším megapostíku. Fakt škoda, že jsem nedělal ty deníky.

Postupovalo to fakt zajímavě, začalo se Trautenbergem, zprovoznil jsem si věci jako starý a oblíbený Titan Panel. Pak jsem začal pomalu bláznit, zkoušet další classy až mě nakonec zaujal rozporuplný monk, ze kterého se záhy stal můj main character, což už teď můžu potvrdit. Fakt se nedá spolíhat na to, co je nejlepší atd. Zkrátka člověk musí hrát s tím, s čím se mu nejlépe hraje, neříkám, že to musí být pořád main, ale tady mě to fakt chytlo a dovedlo opravdu daleko.

Kalimdor a Eastern Kingdoms byly pro mě starou známou, hlavně z pohledu Hordy. I když se hodně změnilo, questy se obměnily, přidaly… Navíc jsem měl tu výhodu, že jsem neznal Deathwingovu zkázu, takže mě tolik nedrtilo, že to všechno procházím poněkolikáté, ale do OT jsem se těšil.

V Outlandu jsem ve druhé části kontinentu objevil novou mízu, kterou jsem postrádal, poněvadž jsem se dostal konečně do fáze, kdy jsem ty oblasti neznal vůbec, na druhou stranu tady taky přišla měsíční dlouhá pauza, protože se mi hra záhadným způsobem docela zprotivila. Za vinu to spíš dám tomu, že jsem se věnoval jen “questování” a skutečně jsem hrál jen WoW a nevěnoval se pomalu ničemu jinému, takže něco takového bylo nevyhnutelné.

V Northrendu se mi líbilo skutečně moc. Přišel jsem do něho docela OP, měl jsem za sebou konečně nějaké první dungy a raidy (i s cizími hráči přes dungeon finder) a NR byl dost obsáhlý, ale i výsostně zábavný, plný kouzelné atmosféry, kterou jsem “dokořeňovával” hudbou od Finntroll, nové vymoženosti a věci, které jsem neznal (skončil jsem s WoWem v době BC). Sice jsem takový role-play styl brzy opustil a začal trošku spěchat, abych se dostal do toho Draenoru, ale i tak jsem si konečně zvednul náladu.

Cataclysm se mi rovněž líbilo, zajímavé lokace a rozhodně ne nemalé, někým opovrhovaný Vashj’ir mě naopak vysloveně zaujal svou „jinotajností“. Akorát bohužel zase přišlo lehké otrávení, protože Cataclysm byl přesto přese všechno dosti rozsáhlý datadisk.

Konečně přišlo na řadu projití předposledního datadisku! A to Pandarie, avšak jsem nedokázal už odolat a trošku si polepšit – equipem a možnostmi a rozhodl jsem se před Pandarií trošku nabourat svůj dosud docela systematický a posloupný postup a zavítat do Draenoru, kde jsem vyčistil první území kompletně a trošku si připravil Garrison, abych si v průběhu průchodu Pandarií udělal “strejčka” a trošku se vyřádil s followery.

A dostáváme se do současnosti. Pandarie mě, a s potěšením můžu konstatovat, že mile překvapila. Prostředí se mi na rozdíl od temného Shadowmoon Valley v Draenoru, potěšilo. Atmosféricky se jedná o veselejší průchod hrou a oproti Cataclysm mi to přišlo nějaké rychlejší, ale! Rovněž jsem zjistil, že se dá v Pandarii skutečně dělat hrozně moc věcí – scénáře, farmení, reputace, cooking… sláva, že to jsou pro mě věci, které jsem ochoten určitou chvíli ignorovat a vrátit se k nim někdy v budoucnu – tedy moje svědomí mi to dovolí, takže můžu Pandarii s jejím prozkoumáním a s kompletními questy v zónách považovat za hotovou.

Od začátku jsem měl v plánu projít si hrou, tak jak v průběhu let bobtnala. Takže, i když jsem byl levelově úplně někde jinde, tak jsem si to prostě prošel vše postupně. Aspoň jsem přišel na to, že i když se věnujete postupnému průchodu hrou, zkrátka se i o 11 levelů přeskočíte, což se mi stalo třeba právě v NR, kde už v první zóně jsem měl level hodný návštěvy Icecrownu.  O to víc mě překvapilo to, že jsem si myslel, že v půlce Pandarie už budu lvl 100, ale v Pandarii jsem skutečně moc neposkočil, a tak rozhodně nemám na Draenor takový náskok.

Víte, ona je to zase jin/jang… Zase jsem nešel pomalu žádné dungeony, raidy (od levelu 60 jsem snad nešel žádný přes Dungeon Finder) a fakt se vše nedá vyčistit tak, jak si přejete. A rozhodně jsem si to nevychutnával, možná jsem asi fakt udělal dost věcí, ale pořád hromada mi jich schází, přestože jsem se snažil dělat vše, jak jsem na to narazil. A ani jsem si to moc neužil, protože jsem byl ve spěchu, pořád jsem chtěl už být určitým způsobem v Draenoru a neplahočit se v těhle “old” zónách.  I když mi to teda trvalo fakt dlouho, nestačil jsem to všechno pomalu ani strávit.

Zajímavý taky je, že se za den dají vyčistit maximálně 3 zóny a to musíte i překousnout to, že budete hodně otrávení…  Pořád si říkám, že to WoW  není tak obrovský a na druhou stranu mi to dohromady zase dává neuvěřitelný obsah a objem… Další nepochopitelné souvětí. Jen to, že datadisk vyčistíte třeba za týden (tak nějak), ale při tom je to práce na dlouhé měsíce, pokud se to vezme kompletně a to nepočítám alty atd.

8. Faktor děcek s klávesnicí a prokletí plného quest logu s pochyby

Jasné, že hra fakt nemůže být dokonalá, Sajaman by mohl vyprávět, jak mě pohlcují občas návaly vzteku (RAGE!), od kterých se dá jen oprostit tím, že hru vypnu a jdu dělat něco jiného, což je někdy dost těžké, když máte něco „rozjeté“. Nicméně má hra prostě nějaký prvky, který mě vyloženě serou.

Začněme tím největším neduhem a to jsou lidští protivníci, což je asi hodně subjektivní zápor, ale nedá mi, abych se o něm nepodělil. I když jsem si vědom, že to je pouze vyloženě můj pocit, moje nezkušenost, alibismus a nevím co v tom ještě je zakořeněné…  Mnozí z vás mi můžou hned fláknout jednu do tváře, jsem si měl vybrat PvE server a nebrečet tady, na PvE si to taky moc nedokážu představit jak to funguje, ale…

Hraju na profláklém CZ/SK serveru Burning Blade, který bohužel dost utrpěl nevyvážeností tím, že spojil několik serverů dohromady, a tak je na něm opravdu větší převaha frakce Hordy. Sám vůbec nelpím na tom, jestli hraju za “Taurenský steak” nebo “Nafrněnou člověčí holku”, ale nevím jestli je to furt fakt, ale Hordu si převážně vybírají za svůj vzor hráči mladšího věku a nevěřím tomu, že by se na tom po letech něco změnilo.

A jak víme, s dětmi je někdy opravdu těžké se domluvit, hrát – vím o čem mluvím, sám jsem nedávno dítětem byl a ještě vlastně jsem. Děti to mají jiné v tom, že hru mnohem více prožívají, mají na ni mnohem více času a v neposlední řadě si v ní i hojí své komplexy. Neříkám, že se ve hře nenajde nějaký 30ti letý idiot, který si “nahoní” při pocitu, kdy zmasakruje po sedmé toho jednoho a samého člověka a ignoruje nepsaná pravidla. Jasně je to na každém a ať se klidně všichni poserou, já pořád ještě dokážu zakousnut jazyk a pokračovat dál, ale někdy si říkám, jestli to mám zapotřebí.

Najde se to všude, proto od srdce moc hry, kdy člověk hraje s ostatními lidmi (samozřejmě vyjma kamarádů, který když už dělaj takovýhle sviňárny, tak jim potom aspoň za trest pak nepomůžete s dřívím a ožerete je, že se následující den hezky poblijou) a má takovou srážku s blbcem skoro neustále, nenávidím. Já jsem asi fakt blbej, ale asi bych to nedělal ani v RL. Já vážně nemám žádný nutkání zabíjet low level hráče z nichž ani nic nemám. A to mám komplexů taky habaděj!  Okolí mě pořád nutí jim dělat to samý co oni mně, ale já prostě nemám žádný nutkání někomu znepříjemňovat hru (samozřejmě bitva na určitých místech je něco jiného). Joo, jak mě tohle sralo třeba v BB, kdy jsem si i při streamech všimnul, že dospělejší hráči prostě respektují třeba nepsané pravidlo v tom, že žádné healy a neporuší to ani v situaci, kdy dotyčný odpůrce použije 4x lektvar a dotyčného prostě “upižlá”.

Při tom nevím, proč mě to tak rozčiluje. Když mě zabije třeba nějaký NPC charakter, tak to dokážu zkousnout, ale když mě zabije reálný hráč, tak to fakt ne, teda asi taky, jak kde. V CoD či Counter-Striku jsem to taky nějak dokázal překousávat, i když si na mě třeba nějaký vymaštěnec zasedl, ale prostě tady mi to nějak nejde. Možná jsem už nějak starej nebo nevim, ale prostě tohle vyloženě nenávidím a dokáže mi to rozházet náladu na celý den. Ne, když se jedná o nějaký ten občasný kill, nebo férový kill, ale většinou jsem se setkal jen s tím, že to mělo všechno jen za účel vám hru znepříjemnit, abyste se museli k své mrtvole vrátit několikrát přes půlku mapy, abyste museli opakovat quest.

Jeden takový idiot by měl i dostat cenu, když mě chtěl zabít při questu na lítákovi, kdy sám skončil mrtvý a já pád na zem záhadným způsobem přežil bez újmy! Těmhle kreténum vyloženě nejde o nic jiného (vomlať si palici o zeď, ty magore).

Sám se i propíchnu, jak jsem chtěl bojovat s tímhle několika způsoby. Tak třeba – měl jsem občas sto chutí dané debily reportnout, přehodit se na “horďáckej” charakter a poslat jim /w, 2x jsem i hru prostě natvrdo přes ALT+F4 vypnul než mě stihli zabít (to je sviňárna,co?), v nejlepším případě jsem se jen relognul na jinou postavu, ale většinou jsem se prostě snažil jen zakousnout do jazyka, zhluboka se nadechnout a pokračovat. Nějak už se to učím překousávat ale naneštěstí mě to neuvěřitelně vytáčí. Taky jsem chtěl si ty přezdívky těchto blbů “naprintscreenovat” a aspoň tady na blogu jim udělat takovou síň hanby, ale nestojí mi to fakt za řeč. Už jsem se takhle popálil mockrát, možná jsem až teď moc letargickej a to i v RL, ale prostě radši stáhnu ocas – vždyť to stojí vlastně jen čas a energii.

No, jen chci říct, že tyhlety telata a ubožáci by si měli uvědomit, že jsou vlastně jen k pláči a pokud jim to dělá dobře, tak by měli vědět, že zahonit se dá mnohem líp s Fleshlightem u Redtubka anebo si vzít lopatu a jít se odreagovat děláním něčeho pořádného, ale prosím, neotravujte nám hru. Dalším takovým úsměvným příkladem si dáme ještě jednu perličku, kdy jsem byl v SW prodat nějaké věci a do herní budovy vstoupil nějaký momentálně zaostalej a napsal něco ve smyslu jako “fuck you idiot“ – tak jsem ho už prostě musel reportnout. Myslel jsem si, že jsem zažil fakt už dost, ale ani zdaleka! Nechci vidět to až se otevřou brány Legionu, to už fakt asi budu muset emigrovat na nějaký svůj server bez lidí.

A pak ještě jeden vyloženě nasírací zásek, tentokrát od Blizzardu, s kterým to mám, jak na houpačce… a tím je Quest Log. Byl jsem zvyklý z ostatních her a ani si nepamatuju, že bych s tím měl někde problém, že zkrátka naberu třeba 100 questů, abych na žádný nezapomněl a pak se vrhnu na jejich plnění. Třeba v LOTRO mám z 45místného quest logu volné 2 místa na questy, ale tady je to jiné v tom, že tady toho místa je fakt dost a tady už je to fakt moje obscese a nemožnost se nějakého quest zbavit, navíc je tady možnost si další místa dokonce přikoupit!

Není to jediná věc, která mi na WoW vadí, ale tohle mě vysloveně ubíjí, při tom by na tom WoW mohlo dokonce i dost slušně vydělat, protože jsem si jistej, že nejsem jedinej takovejhle blázen. To samé by mohli udělat i s character sloty a třeba i za 1.000 Kč,-… Ani mě by nevadilo, kdybych si nějakých dalších 5-10 míst v QLogu musel nakoupit. Stačilo by třeba i oddělený qlog na daily questy. Věřím, že časem k něčemu takovému WoW dospěje. Zkrátka a na rovinu – 25 questových pozic je prostě málo a říkejte si, co chcete. Můžete namítat, že tedy neplním questy a že jsem typický “hoarder”, ale není to pravda, snažím se nabrané questy plnit nejradši hned a hezky po zónách. Jenže ve hře je tolik questů, že zkrátka ne na každý quest mám dispozice. Je jich tu hafo epických v několika fázích, instančních, na reputaci atd.  A já si nechci psát někam na papír, které questy jsem kde zapomněl a vracet se pro ně až budu mít pro ně dispozice. Tak holt ho udělám potom, ale chci si ho nechat v qlogu… Nestávalo se to sice mockrát, protože jsem se prostě musel vrátit a zkusit splnit věci, které bych už mohl dát, abych si aspoň o další 2 místa qlog uvolnil. Protože si schválně zkuste, jaké to je dělat questy po jednom s nemožností vzít si jich více. A to jsem v Pandarii zažil skoro neustále, těch questů zkrátka bylo tolik, že by to ani prázdný qlog nestačil pobrat. Je to hrozně ubíjející a časožroutská činnost, která jen otravuje. Při tom by stačilo třeba i jen těch pět blbejch pozic přidat!

Tady by si rozhodně mělo WoW vzít za vzor LOTRO, teď třeba mám na Draenor volných slušných 15 pozic, ale prostě takhle ne. Být GM, tak už tohle dávno opravím.

A z jiného soudku, co mě vyloženě zarazilo. Přiznám se, že nevím, jak to bylo ve WoW dřív, ale docela mě zaráží takový téměř až OP posun ve vybudovávání vašich herních charakterů, který mi přijde trošku až přes hranici. Sice je opravdu blahodárné mít postavu s 400K HP, ale není to už přeci jenom trošku moc? Při mém postupu hrou, kdy jsem si to hezky prošel, jak šly datadisky, jsem nikdy výrazně nepřešel přes čáru o tak velkou míru “boostu” ve statistikách. Chci říct, že si moc nedokážu představit budoucnost hry, ve které budete mít v nějakém devátém datadisku přes 2.000K HP a 170. Level.  Neříkám, že by se to nedalo vyladit, restrukturalizovat, mám takový pocit, že původní WoW měl limit někdy na levelu 255, který vlastně ani nevím jestli i tak nejde dát třeba na level 14782. Jenže myslím si, že herně je tohle už na povahu MMO hodně. Neříkám, že to jsou jen zažité stereotypy, vlastně vždyť je to vlastně samotné WoW, které respektive udává směr těm ostatním. Ve výsledku tím básník chtěl říct jen to, že mi přijde, že se tímto datadiskem (WoD) trošku moc překročily hranice a mně by třeba bohatě stačilo těch 110.000 HP, just sayin‘.

9. Faktor budoucnosti a Legie

Pravdou je, že jsem si chtěl dát teď od WoW pauzu, ke které ale ke vší slávě nedojde. Respektive jsem před takovým výrazným cílem, že teď nemůžu jen tak přestat. Navíc mám dojem, že mě WoW ještě úplně „nevydrainovalo“, takže pořád cítím, že mě to ještě baví a že nemůžu vybočit z toho rozjetého rychlíku. Pak je tu fakt, že spoluguildovníci se taky poněkud rozjeli, tak by nebylo správné jim nechat náskok. Dále se blíží ta finální fáze, kdy už nebudu v nějakém “rushi” a hru si začnu na jednu stranu i pořádně užívat. Hlavně už nebude hrát větší roli ego a já si budu hru konečně vychutnávat, jak chci! Tedy, že už mi nebude vadit to, že v coopu hráč nejde tam, kam chci já. Že jsem nestihl prozkoumat tohle, udělat quest támhle a vždyť to všichni znáte /další opoziční charakter k výše vyřčenému o endgame contentu/. Budu moci se věnovat tomu, co jsem vynechal a když náhodou ne – nebude mi to vadit! A v neposlední řadě se blíží nový datadisk Legion, na který chci být dostatečně připraven – hlavně, co se týká equipu, protože si rozhodně nechci ujít mezi prsty ten nejsilnější okamžik, když se konečně otevírá něco nového a vy můžete být při tom a ne se někde plahočit v první sezóně seriálu, když běží už 9. řada!

Rovněž chci konečně pomoct i lidem z naší velké guildy, kterým nechci být jen na obtíž, ale pomáhat jim ve sběru achievementů, equipu a plení guildovních dungů.

10. Faktor optimistického závěru

Já si jdu nastavit Fraps na ten potenciální zisk toho bájného 100. levelu (no ještě si musím zakoupit game time) a pak uvidíme, mám rozhodně takový pocit, že se s WoW tady rozhodně nesetkáváme naposledy. Příště asi už fakt ten megapost a hlavně s WoW už konečně s mírou a střídmostí na věčné časy!

Jo a pořád mě někde za krkem hlodá „Kaiserovo klíště“, který mi pořád trošku vyvolává vztek na Sajamana, který mě do tohohle navrtal, kurva vždyť já nebudu žít 200 let a nemůžu se věnovat jenom WoWu! Jasně, že to je pořád s mírou, ale musíme brzdit, fakt, že jo… Anebo ne, pamatujme – we’re gonna die anyway, hlavně že to člověka baví!

A na absolutní závěr ještě takové filozofické moudro – Je zvláštní, že WoW dokážu věnovat tolik času, moc mě to neirituje a ani si to neuvědomuju, při tom hafo hrám nejsme ochotni pomalu věnovat ani 8 hodin a u Skyrimu si stěžujeme, že není na to čas. I já jsem na Steamu zavrhnul nějaké strategie, protože už nejsem ochoten se učit nějaké ovládání a jak se to vlastně hraje, už vůbec ne věnovat 100 hodin kampani a pak tohle… Ono vůbec ten čas je taková podlá mrcha, že bych ho prostě nejradši zastavil a občas pustil. A ani těch 1000 let by mi nestačilo. A člověk pak nestačí ani porodit to dítě, když nemá druida na tom 255. levelu… Jo zatím ten RL prostě prohrává… See you in Azeroth.

Související příspěvky:

NÁVRAT K WoW Faktor 101 Canův deníček – den pátý Kaya’s travels, 2. a 3. den