Nezapomněli jste! A to je dobře, ať se mi sem do komentářů napíší všichni ti, kteří očekávali megapost a zase nějaké ty sliby? 1:1 co? Tak dobrá, strefili jste se. Já věděl, že mi ten post dají všichni sežrat a navíc je to opakovačka (několikanásobná), ale zase pozor, kde je napsáno, že všechno je o apríla nepravda? Já naopak třeba dávám tyhle posty už jenom z toho důvodu, že se u nich dá pochybovat, ale pravda to být může. Co jste říkali na Mafii 2, šok co? Myslíte si, že je to apríl? Četli jste tu recenzi? Asi takhle nedám vám na to odpověď, ale pokud chcete Mafii si pořádně vychutnat, nedoporučoval bych vám recenzi číst. Možná to apríl je, možná není. Jsem zvědav na vaše chuťové pohárky a jejich výdobytky 
.
Každopádně, proč tohle čtete, proč jsem/jsme tady, co očekáváte. Nešlo mi ani tak o to, abyste naletěli, ale víte, že prvního dubna je vždycky tady pro vás něco malého nachystáno. Ten post právě tedy mohl být brán vážně, na druhou stranu, vzhledem k tomu, co jste tu četli a co jste tu za těch půl roku viděli/spíše neviděli. Jak už to ale tak bývá, plány kolabují a padají a já už byl odhalen se svými plány dříve, hádejte kým. Ano, Sherlockem. Bájným Sherlockem. Věděl jsem, že dělám blbost, že se přihlasuji na Raptr, na druhou stranu jsem to nečekal a za druhé jsem si řekl, že už to nechám být. A pro vás ostatní bylo připraveno tohle…
…Se záměrným vyčkáváním uploadnutí tohoto postu po několika dnech. Chtěl jsem prostě řadu z vás zvyklat, že je skutečně konec. Většinou totiž odhaluju nepravost těchto fórků vzápětí. Tak ono to vlastně ani nemá smysl, nebo možná má, co vlastně má v životě smysl, když zemřeme do jednoho? Ne tohle si nechám na jindy, chci aby tento post (megapost, i když z toho asi nevzejde – nečekejte ultra, jooo!) byl aspoň jednou veselý. I když do toho bláta stejně budeme muset šlápnout. Možná víc než si myslíte, ale to je vaše volba, jinak prostředek tohohle postu vynechejte, vy uvidíte, kdy bude zle, to se nebojte. Pokud chcete zajet orat do mýho mozku, tak směle do toho, ale opovažte se mi pak to tady vyčítat .
Mě by zajímalo jestli mi to vůbec pořád píše, jestli mám pořád tu jiskru, páč já to nějak nepoznám. Někdy vážně lituju toho, že jsem spíš nezkusil (ono není pozdě, i když pro zjetého ano) školu zaměřenou na scénaristiku, spisovatelství apod. Nebo něco úplně jiného. Páč, jak víte, já rád píšu (víc než mluvím), narozdíl prostě od takového Menšíka miluju psaní. Samozřejmě, že vím, že si s nějakou diakritikou, pravopisem a logičností moc hlavu nelámu, ale beru to jako styl. Ani nechápu, jak dokážu sepsat haldy textu o ničem (tedy o tom, co se mi chce psát, za úkol bych takovéhle monstra nevytvořil). Zase pozor, doufám, že na tom nejsem na úrovni páté třídy, vím, že někdy naflákám chyby, za který se stydim až na p*deli, ale někdy člověk tohle nevnímá a věřte mi, že já po sobě většinou tyhle texty kontroluju, ale ne do hloubky. Navíc podívejte se na ten hnus na internetu – používání w u wíce, snad záměrné pravopisné chyby, že se to ani nedá číst a další spousta žumpy. Na to jsem si myslím zase vyšší třída. Některý hlody, co vidím od starší generace na ICQ, mi taky někdy zamlží oči. O tom jsem psát nechtěl. Pak tu máme tolik diskutované blogování, vyjadřoval jsem se k tomu tisíckrát. Ze všech stran na mě lítá – nemá to cenu, nikdo to nečte…
Jenže já si myslím, že blogování není mrtvé, mě to skutečně vážně pořád baví, i když to možná není vidět. A i kdybych si tohle všechno psal pro sebe, tak mě to tak prostě nějak baví, baví mě si vypsat ruku, roztočit si mozek do vibrací, hrabat se v chaotičnosti textu a psát třeba i o ničem. Možná jsem závislý, když už nemám moc možností, tak mě prostě baví se vypsat do mdlob. Měl bych se věnovat smysluplnějším věcem a těch by bylo, ale já prostě dělám tohle. Však já taky z toho dospěju, taky mě to jednou přestane bavit. Víte tohle je něco, co se asi nedá napsat, co se nedá slovy vyjádřit – mám k blogování vztah jinačí než normální a nemít možnost se takhle vypsat by mě asi mrzelo.
Opakuju se, že? Přesně vám vidím na tvářích, že víte, co se bude odehrávat v tomto postu dál a vážně vás to nepřekvapí, možná jen vyděsí. Další sliby, chvíli to budu plnit a pak zase a zase, pořád ten stejný kolotoč. Rozumíte tomu? Ono je hodně věcí, které se nedají moc dobře vysvětlit a hlavně pochopit, tohle je jedna z nich. Možná máte pocit jako byste byly v uzavřenym kruhu a právě tady, jako byste tohle už četli, ale je to realita.
Nu, dobrá, apríl jsme si tak nějak objasnili a teď se vraťme do ledna. Ne, nebojte se, vážně se nebojte nějakých románů – za prvé: už jsem starej (vážně mám dost šedin), za druhé: jsem si vůbec nepsal žádné textové dokumenty a vůbec nic, za třetí: ani není moc, co vyprávět, za čtvrté: vás to nezajímá a za páté: tohle je jen odrazový můstek.
Rozdělíme si to do kategorií, první je
BLOG
S blogem jsem nic nevyváděl, akorát těch prvních 17 dní jsem se vážně snažil, bylo to vidět? Možná jste už začali pochybovat, že se něco skutečně stalo a já vážně budu blogovat každý den a co se nestalo . Ale hodnotím to jako úspěch, věděl jsem, že to nemůže trvat věčně dokud se neseberu jako kompletně (komplikované vysvětlovat). Ne, že bych se i teď sebral kompletně. Na blog jsem se tedy vykašlal a začal ho opět přehlížet, protože mě chytly ostatní věci – hlavně hry. Času jsem měl relativně dost, a tak to šlo nějak dál a nějak v březnu jsem měl jasno. Návrat… opětovný, ale tentokrát už vážně finální (přestaňte se do p*dele smát) – nemusí se to ale týkat blogu, zkrátka návrat můžete brát i jako tento post, snad vás potěší cokoliv i nějaký obrázek ze hry. Měl jsem v úmyslu hlavně se vrátit na ICQ, Facebook, YouTube, což mi taky brzdilo kreativitu xD. A to jsem ještě nevěděl, že by to opět bez pomoci nevyšlo, protože zkrátka Windows 7 a Miranda nejsou moc kamarádi a to jsem už po přeinstalaci věděl, co je za problém (jo, jo – další reinstall, ještě se dozvíte). Později bylo jasno tedy, co udělám. A vy jste už toho byly svědkem. Věc o aprílu jsem měl sepsanou už asi měsíc a následky vidíte taky. To ještě nevíte, že součástí aprílu měl být i jeden trance song na rozloučenou, který jsem nakonec vynechal kvůli nevěrohodnosti a hlavně ukrýval v sobě „returning mix“. Ještě dost jsem váhal, jak vezmete psychologa a DeXe xD, no nakonec jsem se to tam rozhodl nechat. To rovněž myslím taky hodně pokazilo uvěřitelnost. Po 3 dnech měl přijít tenhle postík a pokračování v blogování společně s věcmi navíc a rubrikami. Dark Engine Show se mi vytvořit nepodařilo, stejně tak jako chtěná úprava ostatních subdomén, ale aspoň na Milevské došlo – můžete se podívat. Škoda, že se mi toho nepodařilo víc jako např. předpřipravit tu hromadu postů. Ono už je to myslím jedno. Víte nakonec ono na toho apríla bylo víc nápadů, ale necháme si to na další roky. Tohle bylo nakonec úplně neplánované. Každopádně jsem za dobu absence aktualizoval wordpress i s pluginy. K blogům jako takovým by to asi bylo všechno, jinak ostatní blogy… žádné nejsou, tedy ne, že by nebyly, ale nepíše se na ně jako tady. Je to škoda, ale co se dá dělat. Pro ostatní je to zkrátka mrtvé anebo se chytají zkrátka jen nějaké ty odborné. Myslím si, že jsem se vylil snad dost a k blogu už nic jiného nemám. Věci jako, že budu denně psát vám psát nehodlám.
LIFE
TESTAMENT aneb chcete vědět pravdu? (čti jen na vlastní zodpovědnost)
Můj život… Nezměnilo se skutečně nic, spíš se všechno jenom zhoršilo, co byste asi očekávali… Je to trochu jinak, já jsem na tom líp, možná na to taky má vliv bující jaro, zkrátka nějak je to zase v popisu chaosu a ignorace a deprese s mixem skličujících suicidal myšlenek se nedostavují a shodou okolností se mi teď žije poměrně dobře, protože nějak nemyslím . Víte já jsem to nevzdal, ale vykašlal se na to a uvidím, co mi život přinese a nadělí. Pokud bych se na to měl soustředit, dostal bych se akorát do deprese a nahlédl pod povrch kruté reality. Jenže já jsem si nasadil trošku růžové brýle a nehodlám tyhle (pro mě zásadní) věci řešit. Tím pádem jsem si sice hezky zku*vil život, start do dospělosti, ale víte někde v koutku se do mě pouští endorfíny a já jsem takhle šťastnej ani nevím proč, když to takhle vypadá. A z částečných úspěchů žádnou radost necítím, přestal jsem mít radost z věcí, které by mi měly přinést radost. Tohle je prostě jen určitý období, ono se to změní a radikálně a je mi jedno, jak to nakonec se mnou dopadne, ale chci zůstat šťastný, umřít šťastný, i když tohle jsou věci, ze kterých nic nevychází, mně to stačí, musím být šťastný z toho mála, co je a když už jsem si připravil takovouhle budoucnost, tak ať, já to beru. Nemusím mít a ani nechci všechno. Třeba je to takhle někde napsané, někdo to tak chtěl. Víte, jak vlastně dokáží ti chudáci, bezdomovci, postižení lidé být šťastní a stačí jim tak málo, při tom by jim mohl kdejaký člověk závidět? Proč na nás působí šťastní? Oni vědí, jak na tom jsou a můžou být jakkoli inteligentní a radují se z mála a já vím, jak je příjemné vidět takové lidi se usmívat. Jako chvíle před smrtí, kdy se v této roli na ostatní smějete, proč jste v takovou chvíli šťastní? Možná chcete, aby si vás takhle pamatovali, možná jste skutečně šťastní, možná si uvědomíte, že je to to nejlepší před definitivním koncem. Ttrpí neskutečně trpí, ale vlastně duševně jsou na tom mnohem líp než ostatní a to, jak dokáží trpět a zachovávat si zdravý rozum a někdy i pocit toho štěstí je vážně hodné obdivu. Věřte mi, já toho už byl svědkem.
Člověk v této době zapomíná na to, co mu život vlastně nabízí, nedokáže odpoutat mysl, nedokáže si uvědomit jaké maličkosti člověku stačí pro to, aby zažil jednu z několika moc hezkých emocí, které člověk v sobě nese. Je to můj život, můžu si to udělat lepší, ale já prostě sám sebe přeci vědomě ignoruju, jako kdyby žil ve mně někdo jiný. Mohl jsem být člověk ověnčen tituly, který by strávil do 30ti letech svůj život studiem, našel by a utvořil spokojenou rodinu, našel velmi pohodovou a přitom výborně placenou práci, dožil se 90ti let pyšný na svůj život a na svou rodinu. Jenže ze mě bude člověk, který bude rád, když se dožije více jak 50ti let, bude mít průměrně placenou práci, ze které stěží vyžije, bude bydlet dlouho s rodiči a asi navždy zůstane panicem (jsem zvědav, jak mi tahle prognóza vyjde). Mě to ale nebaví, nebaví mě se tímhle zaobírat, nebaví mě se učit p*čoviny, chci do p*dele dělat to, co mi dělá dobře i za cenu toho, že bych měl lepší život. Jsou to do hajzlu kecy, tenhle má sotva učňák a má miliony, tenhle nemá nic a žije si výborně, tenhle má vejšku a meje babkám p*dele. Kde jsem se to ocitl? Proč žiju? V týhle době je člověk svázanej jak opice a peníze vládnou světu a než se tomu proti svý vůli přizpůsobovat, to radši chcípnu. Nenechám sám sebe zdegenerovat, nenechám ze sebe dělat to, co nejsem. Vím, že mě od vás čeká ujištění, že to tak nebude, co když to ale tak chci? Proč to vlastně chci? Proč jsem přestal bojovat? Kdo mi na to dá odpověď? Nikdo na světě na tohle odpověď nemá, tu odpověď nesu v sobě já, ale já ji ignoruju. Nejdůležitější je srovnat se sebou samotným, dělal jsem tu chybu, že jsem si o sobě choval domněnky, že jsem ten čím chci být, že jsem snad víc než nadčlověk, že jsem někdo, kdo může být jako ostatní. Jenže já jsem ve skutečnosti uvnitř úplně jiný a já se s tím snad konečně srovnal a to byla potřeba. Možná mi stačí, když vidím v okolí to co vidím, když vidím ostatní šťastné, když se raduju z pitomostí a ignoruju to nebetyčné svinstvo, hnilobu a podlost. Hlavně, že jsem klidný, já mám rád klid a rezignuju nad tím, abych se za vyššími cíli a pro vyšší cíle obětoval svůj klid. Nemám to za potřebí, je to můj život. Nechci se sebrat, je mi to úplně jedno. Ani nechápu, jak můžu být šťastný, ale já jsem. Všechny nás čeká stejný osud – smrt. A je vlastně úplně jedno jestli to prožijete jako bezdomovec, nebo jako multimilionář. Je to k ničemu. Nehodlám se za něčím hnát i když vím, že bez toho v tom všem zůstanu sám. Bylo to někde napsané a nebylo to těmi životními kroky, kterých lituju. Co vlastně herdek víme. Je pravda, že by mě asi smrt nakonec mrzela, ale ani se jí nebojím. Přestal jsem se jí bát a pokud mám umřít, vzdorovat nebudu. Štvalo mě ale dost, jak to vlastně je, jakýma očima já ten svět vlastně vidím. Každý tohle může považovat za kecy pitomého zdepresovaného introverta, kterého by jakýkoli nakopnutí uvedlo do úplně jiné sféry, ale já to nechci. Nevěřím už vůbec, že by to něco změnilo, jen zhoršilo. Už vůbec nemá smysl nic. Já ten krok neudělám, udělám to, co budu chtít. A jestli nebudu mít práci, vyhodí mě z domova a umřu někde v kanálech, proč ne? Tohle není rezignace na život, tohle je zjetý vesmír někde uvnitř jednoho člověčího mravence, který si nedokáže některé fakty odůvodnit a neumí žít život. Jsem jenom obyčejný mravenec s emocemi a některými výsadami, kterým některým nebyly dány. Jak můžu chápat sám sebe, když nechápu to všechno okolo? Obdivuju ostatní, co mají v sobě to, co já nemám a teď už vím, že jsem nikdy neměl. Jsem jen pochodující schránka bez života a já to konečně přijímám. To je rozuzlení – chybí mi to, co ostatní mají – nevědí a neuvědomují si, co to je. Já si to jen uměle vytvářím, zatímco ostatní jsou takoví. Nebudu tohle nikomu vyprávět a nebýt nějakých zvláštních katalyzátorů v mozku, rozhodně bych to nehodil ani sem, ale je mi to celkem jedno. Každopádně nemít tenhle blog, tak bych tohle psal maximálně do nějakýho wordpadu, nikdy bych o tomhle nemluvil se člověkem, protože tohle by nikdo nepochopil a pokud pochopil a i věcně osvětlil, neměl by pravdu.
Je prostě hrozný uvědomit si realitu a to myslím skutečnou realitu! Ne to, co vidíme kolem sebe. TO NENÍ REALITA. Ta skutečná je hrozně krutá, protože milé děti všechno je na nic, ať už se snažíte, jak chcete. Uvědomte si, že to jsou jen vaše pocity, emoce, něco vám dělá tak dobře a něco vám říká tak, jak by to mělo být – bez nich byste byly nic, jen ta chodící schránka bez života, kterou vlastně všichni jsme. Cítíte se, jak se chcete cítit, rozhodně si nemyslete, že to jste všechno vy, vy to tak chcete! Já to vím. Možná jsem někdo úplně jinej v tomhle těle, testuji, co tahle tělesná schránka vydrží. Zkouší, co to vlastně je člověk a je to hnus a řeknu vám, že bych se radši narodil v těle kočky, možná by mi to šlo líp než tohle, protože z tohohle je mi na blití. Možná fakt bude lepší, když někdo s naší rasou vymete podlahu a ještě naplive do xichtu. Stejně tak ten stupidní čas, koloběh, děj kolem, nejde to zastavit a zkrátka vytáčí mě to, je to pořád stejný s malými změnami a pak je konec. Chtěl bych, aby mi tohle někdo do těch uší nešeptal, chtěl bych aby mi někdo možná dal míň těch mozkových částí, které tohle vyvolávají. Jenže je to ono, je to to, co má ty odpovědi a nikdo o tom neví. Zajímavé je, že je to mnohem horší, čím dál tím víc vidím pod ten povrch a ten povrch je temnější než zatmění slunce. Užívejte si, co teď máte a hlavně, prosím, nemyslete! Samozřejmě myslete, ale na ty podstatné věci, tohle musíte ignorovat, jinak se z vás brzy stane něco podobnýho a to mi věřte, že nechcete. Můžete si říkat, co chcete, věřit čemu chcete, ale tahle oblbovačka nevydrží navěky. Jednou, jednou někdy mnohem dýl nás bude víc a bude to boj, už předem prohraný. Život je s*ačka a my v něm musíme plavat a ty růžové brýle mějte co nejdýl, protože až nám spadnou bude zle a světová válka byla jenom předzvěst něčeho mnohem většího. Fakta mění hodně věcí a předvídat se nedá nic a kůži vám nezachrání ani pořád být ve střehu a spánek je největší nepřítel. A já vím, že nakonec to bude člověk, který sám sebe zničí. A to tak možná někdo chtěl a čekal jen, jak to bude dlouho trvat. Něco, nebo někdo tady je mezi námi a vysmívá se naší ubohosti a čeká na to až se sami přivedeme ke zkáze a pak to možná vystoupí na povrch. Čím víc se v tomhle hrabu, tím mám větší strach, protože tohle se určitě dotyčným nelíbí. A jejich snaha bude tuto svini eliminovat. Takže si mě užívejte dokud můžete, protože já někdy vypouštím z úst něco, co nechci. Možná si i nevědomky účelně ničím tělo. Takhle mluví blázni a vy už si to taky jistě myslíte, ale co když ti dotyční blázni mají pravdu. Na závěr se vás tedy ptám, věříte? Chcete skutečně vědět pravdu? Nebo se jen vysmíváte, můžete cokoliv, to vy si to „možná“ řídíte, ale „možná“ to jsem já, kdo má pravdu, ale nedozvím se jí. Oni to nechtějí. Emoce jsou silným nástrojem a ty nejsilnější dokáží pobít i rozum. Emoce jsou jak potěšením, tak i tou největší překážkou. Absolutně nic není tak, jak se zdá, jen vy si myslíte, že to tak je a pravdu se možná nikdy nedozvíte, jen se jí můžete dotknout a vyděsit se skutečností. Chcete víc a víc tohohle? Tohle je to, co chcete slyšet? Můžu pokračovat, je to hnus, co? Je v tom ale pravda. Začněte plavat.
(raději ještě nečtěte)
Zajímavý trip, že? Nečtěte to, ani já to už nehodlám číst, psal jsem to před tím než jsem šel spát. Občas zkrátka se uvolní v mozku trubky, které vypustí na svět tohle, ale něco na tom bude. Zpátky k té naší realitě. Leden byl nejvíc kritický měsíc pro mě, dokonce jsem se i ukázal ve škole, ale testy jsem prostě nezvládal a odcházel jsem z nich i v průběhu a bylo mi jasno, že je konec a že to musím říct. Nakonec jsem to taky řekl a v tý době mi rozhodně vůbec nebylo do zpěvu, řekl jsem celou pravdu. Očekával jsem to, co jsem nakonec dostal. Myslel jsem si, že to ještě zkusím, teď už vím, že je úplně pozdě a já už to nechám odvát větrem. Bohužel vchod na tuhle vysokou považuji za svou největší celožitotní chybu a i když byl čas to ještě spravit, nechal jsem to nakonec být a teď už je pozdě na všechno. Proč člověk nemá možnost si loadnout pozici, co? Jak už se něco pose*e, je prostě konec. Vy se s tím musíte jen vyrovnat. Byla to a je fakt krutá rána, na kterou jsem nebyl připravený. Jenže bylo to pod nátlakem, opustilo mě to, co mě tam drželo. Nebaví mě už se učit, mám za dosavadní život těch nesmyslných textů a promarněných hodin v lavici až po krk, rád se vždycky přiučím, ale chci aby mě to bavilo, chci aby to mělo smysl a tyhle nesmysly smysl nemají a já už to snášet prostě nemůžu, příjde mi to jako mnohem větší marnění života než tohle. Nemám prostě na to, nebo mě to prostě nebaví, nevadí mi ani tak testy apod. Ale prostě mám k tomu takovou averzi, že prostě jsem s tím seknul. Byl jsem ukecán, abych ještě zůstal, ale už i jim pomalu dochází, že to neudělám. Moc dobře vidím, jak je to mrzí, co se ze mě stalo a přesto mě nemůžou nenávidět. Možná si to nemyslí, ale mě to taky mrzí a hodně. Však, kdybych byl nějaký parchant, tak by mi to bylo jedno. Ale já jsem dokonce pomýšlel na sebevraždu, zjistil jsem tím, že tím bych ublížil jim ještě víc a proto mě holt musí snášet takový jaký jsem. Asi je nejhorší, když zklamete své rodiče. Své rodiče ctím a vím, co pro mě všechno udělali a za jakou cenu? Neodvděčil jsem se jim ničím, možná ty chvíle, kdy měli radost jim stačí, pro mě ne. Kdybych já byl někdy otec, nevím, jak bych to řešil, samozřejmě, že by pro mě bylo dítě všechno, ale jak bych mu měl pomoci v situaci, ve které jsem teď já. Asi bych to řešil tak jako teď moji rodiče. Jen bych mu řekl, že to chápu, že mu sice nedokážu poradit, ale že ho za to nikdy odsuzovat nebudu. Jenže cestu bych mu neukázal, dveře ti ukážu, ale vejít už musíš sám. Věřím, že bych mu tím dokázal pomoct. Od zápisu v únoru jsem se ve škole už neukázal, vynechal jsem i přihlášené testy a teď v dubnu jsou už dokonce vypsány řádné termíny a já je i trošku nechtěně vynechal, vůbec jsem si to neuvědomil a už je mi to totálně jedno, je konec. Stejně tak jsem měl jít příští týden na praxi, kterou jsem si nesehnal, zalhal jsem rodičům a k čemu by to bylo, když vím, že je konec. Bude to těžký, teď už je jasné, že mě vyhodí. Což vlastně chci, což jsem si zasloužil. Není možné si doplnit těch 20 zkoušek s praxí. A navíc poslední ročník, je to už zkurvené. Ani nechci ročník v týhle škole opakovat, radši bych zvolil něco jiného. A proto nevím, co bude následovat – určitě pracák a možná se dostanu k tomu, co jsem popisoval. Upřímně si fakt nevěřím, že bych to chtěl zkoušet někde na jiné škole, protože už po týhle pauze jsem zjistil, že už nejsem schopen být studentem. Jsem jen vesnický buran, který v tak vysoké konkurenci dnešních vysokoškoláků to radši vzdal. Zároveň, ale ani nejsem schopen jít někam do práce, ale to mě čeká. Nakonec to nebude možná zase tak špatný a možná mě to z toho všeho dostane, na druhou stranu, když se podíváte a slyšíte v okolí – práce není, nevemou vás ani jako uklízeče a ani kdybyste pracovali skoro „zadarmo“. Už je příliš pozdě a mně je to vlastně stejně tak nějak jedno, nehodlám už bojovat, protože jsem prozřel. Vím, že to co se bude dít a jak na mě bude pohlížet okolí se mi moc líbit nebude a že za pár let si takhle sednu a budu si říkat – proč? Kde se stala chyba a to bude ještě více pozdě bojovat. Je mi za chvíli 21 let a ani se nenaděju už mi bude 30. Život je utrpení. Čeká mě ještě hodně ohavností před kterými neuniknu. Není úniku! Nejde to, i když se vyhýbám tomu všemu jak chci, jednou mě to dožene. Je to škoda a srovnat se s tím bolí. Proto už to, co je tak snadné si od dětství naplánovat – základní škola, střední škola, vysoká škola… Je přerušeno, řetězec se porušil a teď zbývá pracák, úporné hledání práce, ponižování se. Nalezení práce, podprůměrný plat. Doufám, že přeci jenom jiskra naděje někde přeci jenom ještě je, já totiž ještě touhy mám, nechci zůstat sám, chci mít rodinu, chci ukázat svým dětem ty dobré stránky, chci splatit dluhy, které světu dlužím, jenže je ve mě něco, co mi brání a ještě nějaký čas bude. Vždycky jsem chtěl být optimistický, ale ono to nejde, lepší je si dávat pozor.
(už snad můžete začít číst)
A přesto jsem teď v pohodě a nechápu, proč tohle píšu, když jsem v pohodě xD. To by teda bylo ke škole – zkrátka samé a samé lesnictví a výlety k el. vedení, nemá to prostě cenu, už to nebudu snášet, kór když bych tam stejně chodil pro nic za nic. Užívám si ještě „svobody“ a brzy už naběhnu na režim jako většina obyvatelstva a budu se mít líp a pak už snad konečně budu moc odejít v pokoji, nebo můžu chytit rakovinu, nebo mě třeba přejede auto, kdo ví. Každopádně maximálně tak ten příští rok bych si chtěl už vážně udělat autoškolu. Aspoň budu moc aspoň dělat dlužníkům taxikáře. I když jízd do Prahy se obávám 
. Život můj a ztracenou budoucnost jsem už celkem popsal, tak co ještě. Jak nakládám se svým volným časem kromě utápění se v myšlenkách a depresích? Převážně u el. vedení, nemůžu říct tu pravou krutou pravdu a dělat ještě větší peklo a zklamání. Někdy vyrazím i s fotrem na šichtu. Většinu času sice trávím doma, ale dostal jsem se párkrát mezi společnost. Poprvé v životě jsem si zahrál bowling, instaloval jsem software pro milionářovu firmu, proběhlo nespočet oslav. Ani už si to všechno nepamatuju. Jinak týden, co týden je s malými odchylky stejný. Ve dvanáct vstanu, dělám zjetiny, jím jídlo, myju nádobí, pak ve 2 začnu dělat něco s PC, a tak to trvá až do 3-4 hodin do rána, kdy si jdu lehnout. Občas zajdu do lesa, ve čtvrtek chodím k dědovi na jídlo a v pátek se vždycky hezky napiju. A to je všechno. Proběhla i první grilovačka venku, kdy ještě tomu moc počasí nepřálo, ale povedlo se, grilovaná žebírka byly vynikající. A to nemluvím o srandě, kterou nám vyplňuje ve volných chvílí náš starý známý, můžete se mrknout na video, jak blbneme, které doufám někde vyhrabu. Tety sestra brzy bude mít dítě a už jej skoro dva týdny přenáší. Děda vaří čím dál tím líp, jeho nově zavedené flambování panenky dodává tomu jídlo opravdu exkluzivní chuť, nemůžu se toho jídla nabažit, děda prostě umí vařit. Stejně i jeho česnečka, kterou nedokáže snad nikdo, speciality jako sušené švestky ve slanině. Tohle chci taky umět . Pípa už se přestěhovala před týdnem zpátky na své místo do prádelny, kde je její místo. Nedávno jsem byl i dokonce s rodiči po delší době v restauraci, kde jsem si dal úhoře. Luděk oslavil 50 let a ty jsem taky strávil v restauraci a měl jsem lososa. Pořád, přemýšlím, co ještě… Děravá paměť, ono není vesměs o čem psát, koho to zajímá. U nás se rekonstruovala chodba, přeinstalovával jsem zase nějaké ty počítače. Joo, byla olympiáda, kdy jsem nemohl chybět u toho, abych se díval na hokej a vždy to při poslední třetině radši vypínal. Pravidelně v současnosti sleduju s rodiči (vzácná chvíle, kdy jsme pohromadě) pořad Prostřeno a začal jsem denně pít Actimel, který mi dost zachutnal.
Když už jsme u toho stylu, podíváme se i na předsevzetí. Nezhubnul jsem ani o píď, ba naopak je všechno horší. Nemůžu se pořád dokopat k tomu, abych začal s tím něco dělat. Na druhou stranu to má dobrý vliv na to, že mi to pomáhá brzo zdechnout. Vím, jak ubližuju srdci, že jsem pořád unavený a že nemám sílu se ani hnout. Zrak se mi kupodivu nehorší. Strije se začaly objevovat i na takových místech jako jsou svaly (hlavně, že je to devíza těchotných žen) a v intimních oblastech to působí i dost slušné nepříjemnosti. Myslel jsem si, že za to můžou nepříjemné kalhoty, ale ony za to můžou stehna, která se třením zasluhují o to, že se mi strije rozpálí a pálí to jako svině. U břicha už si pomalu říkám už i já, že to je moc. Ale já rozhodně nevážím 100 kg, horší prostě je, že se to ukládá na špatných místech. Nemá cenu samozřejmě přestat jíst, ale měl bych možná už začít vhodně vybírat stravu a hlavně svému tělu dodat pohyb. Je vidět, že 20km cesty lesem jsou k ničemu. I když hlavně díky Actimelu aspoň se mi daří zapudit neustálou chuť k jídlu. No, teď piju pravou colu (výborná) a čeká mě kuře s knedlikem. Achijo, vždyť ono je to jedno. Aspoň, že se dobře najím a jím to, co mi chutná. Něco mě zabít musí a tohle je i příjemné. I když ty lilky s prejtem, nebo co to bylo, to zrovna neoceňuju. S alkoholem je to stejné, týdně vypiju takových 20 piv, možná míň a k tomu několik paňáků slivovice, grogy… Pípa skoro v baráku je dobrá věc, ale je to taky pěkná svině.
Spánku věnuju většinou maximálně 9 hodin. Mimochodem Score a Level mám pořád všechny, ale už nemám na to peníze, protože ty které dostávám věnuji občas na jídlo, nebo krmení pro andulku. Je to ale pořád má velká radost a pořád to s chutí čtu, i když preferuji teď v poslední době mnohem víc Score, takže je mi jasné, že zřejmě se vykašlu na Level. Asi spíš s obojím a nedotáhnu to asi ani do tý 200. Jinak dvd už nezkouším téměř vůbec, zajímá mě striktně časopis.
Nu dále, začal jsem se hodně aktivizovat třeba na Databázi her, kam jsem začal pravidelně docházet, občas tam přidám i nějakou tu hru. Budu rád, když si mě tam přidáte do přátel. Díky tomu jsem vytvořil i své nové profily jako např. na Playfire a začal jsem poměrně pravidelně docházet na Raptr, kterým asi nahrazuju působení na Xfire. Za chvíli něco přidám i na Facebook – pár foteček. A začnu asi psát kraviny na Twitter. Uvidíme. To je pomalu asi tak všechno, takže ještě jenom takový bonbónek na závěr.
Popíšu vám nějak to ve stylu today, jestli to ještě umím. Z minulosti bych se snad pozastavil jen u povedeného bowlingu. Musím přiznat, že jsem si to užil maximálně a to se mi tam ani moc nechtělo. Jak mi šlo samotné bowlení? Abych pravdu řekl, tak moc ne . Poprvé jsem to tam hodil, ne poslal, pak už se to zlepšovalo. Akorát jsem byl převážně poslední, jen jednou předposlední a jednou se mi dokonce povedl i strike. Problém byl spíš v alkoholu. Dráha byla pronajatá na celé dvě hodiny a já po několika pivech, jack danielsovi, slivovici už sotva viděl, natož hrál bowling. Takže se všichni mohli pobavit na můj účet. Jednu kouli jsem prostě upustil na zem, jak byla těžká. Do dalších jsem se nemohl trefit těma prstama, byl to totální hlavolam, jak tam ty prsty zkroutit xD. A pak ještě mířit… to bylo už jenom dílo náhody. Naštěstí jsem nebyl sám, kdo se ožral. Poté se šly hrát šipky a to už byla totální katastrofa a šipky šly všechny kolem a na zem jen ne do terče a objednaného lososa už si moc nepamatuju a cestu domů taky moc ne. Doma jsem zvládl jen tak tak se převlíknout a spát a zakončil to jemným ublinknutím. Každopádně dobrá akce to byla, kterou si s chutí zase někdy zopakuju. O dalších oslavách není moc co říkat, zkrátka do náladičky bez výrazného zjetí.
Příští týden mě čeká oslava u Luďka, která asi dopadne probuzením u mě doma na podlaze pokrytý blitkami, protože to asi nedopadne dobře. Pak tu máte čarodějnice a dobu narozenin a svátků, včetně mé maličkosti. Plánovaný výlet do pevnosti v Náchodě a kdo ví, co ještě. Snad se toho dožiju. Je to bohužel asi všechno, rozhodně to není podrobný, co? Možná mi šlo takhle líp i doba megapostní, tohle je ještě dost chaotické, co?
A ještě jsem si vzpomněl… xDD Jeden čas jsem byl nemocný se silnou bolestí v krční oblasti, kterou dokonale zažehnal coldrex, pravdou je, že jsem málem přišel o hlas a týden jsem hezky chraptěl, horečka se ale nedostavila. Není to vlastně tak dávno. Každopádně tolik konvic s čajem jsem snad nikdy nevypil. A nesmím zapomenout na zmiňovanou přeinstalaci Windows 7. Ne, že by to bylo kvůli tomu, že by sedmičky začaly být nestabilní, ale tak nějak k tomu došlo. Zas*al jsem si velmi rychle všechny oddíly disku a to dost na okraj a nechápu, jak je možné, že jsou zase zas*ané a ještě víc než před tím xD. Když už jsem byl v tom, tak jsem očistil i další prach, který se uvnitř dokázal hojně usadit i za tak krátkou dobu. Chtěl jsem si v discích udělat trošku pořádek a proto se mi hodila a mimo to, to chtělo vůbec pořádný úklid, protože přes ty Vánoce se ze všeho stala katastrofa a já si to chtěl hezky všechno uspořádat, tentokrát ještě víc do extrému. A tak jsem se na to vrhnul, Windowsy jsem nainstaloval nyní celkem rychle přes flash disk a všechno šlo tentokrát jako po másle a navíc to už mám všechno vesměs zase v pořádku, jak jsem to chtěl, nebo jak tomu bylo před tím. Hlavně mi začaly konečně fungovat i věci, které záhadně před tím nešly, i když to bylo trochu jinak, ano – mám na mysli hlavně diskutabilní ICQ, modří vědí. K tomu se dostaneme… přestaly mě konečně otravovat hlášky o aktualizacích u jednoho programu, na který jsem se úplně vyprdnul, protože dostatečně stačí BSPlayer. Udělal jsem čistku ve hrách a filmech. Filmy, které jsem si zálohoval jsem prostě vyhodil a když je budu chtít skouknout, zajdu do obýváku a vypůjčím si je, nemá cenu je uchovávat na disku na pozdější dobu. (to jsem na takovéhle věci přišel brzo, co?) A aktualizacemi programů vás nebudu obtěžovat.
ICQ problém byl tedy vyřešen částečně, víte, co za to mohlo? Zaplá ochrana v reálném čase v program Malwarebytes, který mi prostě Mirandu blokoval a nedošlo mi to. Jenže po spuštění po pár dnech mi to zase vypisovalo nějakou chybnou hlášku a nebýt filletzze a nějakých kouzel voodoo stejně bych Mirandu nerozchodil. To samé psal i QIP, pak se divíte, že jsem neměl chuť to řešit, protože to prostě nešlo ani kdybych se zes*al. Heslo na Facebook už jsem taky zjistil akorát to YouTube ještě pořešené nemám. That’s all, popojedeme a zabalíme to.
GAMES
Vyšlo dost zajímavých her, i když vesměs samé pokračování. Ne, že by to bylo špatné, ale je šokující kolik her má na konci „2″ a to ještě nekončíme. Jsem zvědav, jak to dopadne s Alanem Wakem, Dead Space 2, nebo Red Dead Redemption – doufám, že se jich na počítačích dočkáme. Dost jsem jich i dohrál. Takže postupně.
Dohrané hry
Mafia 2
Co dodávat ke hře, která je pro mě rozhodně jedničkou v tomto roce a pochybuju, že už ji něco překoná. Tohle si zkrátka musí zahrát každý, hodně jsem zvědavý na českou lokalizaci, protože jsem viděl jenom ukázky. Atmosferická bomba, jejíž detailnější popis naleznete ZDE v recenzi.
Dark Void
Dark Void, na to jsem celkem sázel, takže jsem si hru celkem vychutnal, ale bohužel se na ní rychle zapomene, je to vlastně celkem obyčejná odreagovačka s pár zajímavými nápady.
Mass Effect 1 & 2
Mass Effect, na Databázi-her naleznete mnohem detailnější komentáře k této hře. Mass Effect jsem si rychle oblíbil, ačkoliv jsem ho pořád přehlížel. Dvojka překonala jedničku na celé čáře, což se nedalo ani pobrat. I když vlastně je to spíš takový interaktivní film, něco na té hře je, jinak bych to nehrál jedním dechem a nedal bych hodnocení takové jaké jsem dal. Nemůžu se dočkat třetího dílu. Super bylo, že jsem tak hladce přešel z jedničky do dvojky. Hrál jsem včetně všech v té době dostupných DLC.
Venetica
Zapomenutý herní klenot. Ačkoliv tahle hra je opravdu obyčejná, hratelnost byla vynikající. Velice příjemná věc se sympatickou hlavní hrdinkou. Chci druhý díl! A doporučuju si vám přečíst povedenou recenzi ve Score, Level ať se jde zahrabat.
Bioshock
Bioshock, Bioshock – averze… Pamatujete? Pořád pro mě platí, že Bioshock je spíš umění než hra. Samozřejmě je to výborná hra, já takovéhle věci mám rád, ale nějak mě to nebavilo tak, jak bych si představoval a nedokázal jsem do Rapture úplně proniknout. Doufám, že se mi to povede po třetím dohrání. Jinak dejte si pozor na instalaci u Windows 7 64 bit, protože s touhle hrou jsou vážně problémy s naběhnutím. Tahle hra je možná až moc dokonalá, nebo mi vadily ty boje, já herdek nevím. Každopádně se to nesmí minout, takové hry je třeba si hýčkat.
Rozehrané hry
Dragon Age: Origins a Awakening
Dragon Age: Origins mě uchválilo, bohužel jsem se rychle v tom ztratil a musel jsem radši pro jistotu znovu rozehrát hru za mága, pak už jsem se vrátil k Mikovi (můj původní hlavní charakter). DAO určitě ještě aspoň jednou dohraju, mám zkrátka tuhle hru rád. Doufám, že v Bioware nezblbnou a neudělají z toho MMORPG. Po druhém dílu neočekávám nic jiného než vylepšené animace, grafiku a další nával toho, co jsme měli už možnost zažít, hlavně chci vědět, co je s Morrigan! Vy ku*vy, to jste mě dost nas*ali v Awakening. Na druhou stranu Awakening splňuje vesměs všechno, co by se dalo od datadisku očekávat, možná mi vadilo jisté odosobnění charakterů. Tedy, že už nemůžete navázat vztahy a ani si moc nepopovídáte. Doufám, že takhle nezblnou i ve dvojce. Jinak je to zkrátka povedené pokračování a navíc je to fakt dost easy, protože mám vážně nabušenou postavu a vůbec nemusím používat healy, v recenzích čtu, že se to zlepší, uvidíme. Z rozjetého Awakeningu mě ale přerušilo Just Cause 2. Každopádně se k Awakening vrátím, jsem fan.
Prison Break: Conspiracy
Kdo by si mohl myslet, že tuhle hru přehlídnu, co? I když už jsem celkem na Prison Break zapomněl, nemůžu si nechat jako bývalý ortodoxní fanoušek seriálu tuhle hru ujít. Štve mě, že tam není Sára a že to je prostě takové moc budgetové a to nemluvím o quick-time eventech. Nepůsobí to na mě tak jako seriál a i jako fanoušek téhle hře nebudu nic odpouštět, ryze průměrná hra, kterou sice určitě dohraji. Nakonec jako takhle herně se s tím udělalo celkem dobré pořízení, ale čekal jsem prostě víc…
Just Cause 2
Just Cause 2 si mě hodně chytlo a je to nejaktuálnější hra u mě teď. Parádní grafika, celkem i ovládání a návykovost. Nese s tím taky jedna kuriozita, která se mi stala snad poprvé. Je to jedna z her, které mě vážně nas*aly. Po třech hodinách neúspěchu u jedné stupidní výzvy jsem už nevydržel s nervama – mlátil jsem se do hlavy, zdi, zmlátil monitor a další věci. Hra po dalším neúspěšném pokusu letěla z disku a to i se savy. Musel jsem rychle najít program na obnovu souborů. Fakt super, že to takhle skvěle funguje. Hru jsem si druhý den obnovil i se savy a pokračuju v hraní. Inkriminovanou výzvu jsem nakonec zvládl už za půl hodiny a i následující mnohem těžší už jsem zvládal celkem s přehledem, i s tím letadlem jsem se naučil létat. Určitě to dohraju, už jsem se tam dost vyřádil. Je to zkrátka hra na vyřádění, pokud v tom hledáte příběh a cestu, co a jak udělat, tak se porozhlédněte jinde. Zatím tuhle hru klidně vidím i na 90%… Uvidíme, i když bez chyb určitě není, ale z těch sandboxů všude kolem zatím pro mě Just Cause 2 vychází jako vítěz, protože to umí nejlíp.
Metro 2033
Můj černý kůň, na tuhle hru jsem se hodně těšil a dostal jsem vážně zajímavou hru, kór pro mě, který má rád S.T.A.L.K.E.R.a, kterému se hra až nezdravě podobá. Bohužel je nutno hrát v noci a já na hru nějak zapomněl. Zajímavé je, že jediné co mi na hře dosud vadilo byla délka, která se údajně pohybuje kolem deseti hodin. Každopádně tenhle celkem originální kousek se skvělou atmosférou zkuste.
Bioshock 2
Pokračování Bioshocku na mě působí dokonce lépe než první díl, i když se to ale víc soustředí na akci, což není pro znalce událostí z Raptura na škodu, na druhou stranu těch věcí z „pozadí“ je tu taky dost. Jde hlavně o to, že se Bioshock 2 mnohem lépe hraje, zkrátka je to zábava a víc hra. To chválím.
GTA 4
Vrátil jsem se i ke kontroverznímu GTA 4. Já vám nevím, tady je to něco jako u Bioshocku, hru dokážu hrát v kuse tak maximálně 3 hodiny a pak mě to přestane bavit. Což je divný, jsou chvíle, kdy jsem v této hře extázi, ale tak nějak téhle hře přes její zdánlivou dokonalost něco chybí. Nevím, nevím. Nedaří se mi prostě do toho moc proniknout. Snažím se tam hledat něco, co tam není.
Aliens vs. Predator
Vstání z mrtvých této kultovní série se povedlo tak na půl. Já první díly znám poměrně dobře a tohle mě rozhodně moc neohromilo. Snaží se nás to tak nějak opít rohlíkem. Zatím to vidím tak na 70%. Vetřelec byl moc krátký, predátor mi připadal jako nejslabší a nejnudnější a mariňáka jsem ještě nedohrál. Ten strach už tady není tak znát a navíc ta hra je taková, já nevím, chybí ji dost věcí.
Tom Clancy’s Rainbow Six: Lockdown
Můj první skalp u série Rainbow Six, kupodivu mě tahle hra celkem baví. Sice to má taky dost slušný nádech budgetu, ale není to zlý. A dokonce to taktizování chvílema i funguje.
S.T.A.L.K.E.R.: Clear Sky
Psal jsem dojmy, od té doby jsem se ke hře nevrátil .
Odhozené hry
I’m not alone
Tak tohle je hodně slušná kravina, ještě jsem snad nehrál horší hru, která je tak hnusná, budgetová, zabugovaná a stupidní – napíšu vám minirezenci! Vydržel jsem ji hrát i přes všechny hrozné překážky i dál, ale poté přišel bug, kdy jsem tuhle ztrátu času už přestal tolerovat. Nehrajte to, proboha! V dnešní době vydat tohle je k smíchu. Už i 1C Company vydává nějaké lepší hry. Tfuj.
To je tedy vše, mám ještě víc plánů, jaké hry si ještě chci zahrát. Ostatní jako třeba Avatara, nebo Bad Company 2 jsem ani nezkoušel. Takže větší info časem.
MOVIES
Tady vás odkážů na svůj profil na ČSFD, kde opravdu svědomitě plním svůj závazek hodnotit filmy a najdete všechny filmy, které jsem viděl. Vypíchl bych jen ty, které vážně stojí za to vidět a třeba je ani neznáte – zkusil bych zajímavý psycho thriller Funny Games USA (nebýt těch zvláštních hrátek s divákem, byl by to fakt exkluzivní snímek a navíc taky tu trošku překáží jistá roztahanost filmu, menší stopáž by jenom prospěla, jinak vážně dobrej nápad). Doporučuju vám i sexy Simone s Al Pacinem, nebýt pro mě některých nesmyslů a věcí, které mi vadili, dal bych i deset. Opominout byste ani neměli klasickou Barbarellu, tady fakt je Jane Fondová k pomilování . Jako obdivovatel Brasse byste si možná neměli nechat ujít ani Papriku (doporučuji s českým dabingem). Zajímavé i když ne ohromující byl pokus s názvem Bitch Slap. Jistou desítku si ode mě odnáší odzbrojující Jaro, léto, podzim, zima… a jaro. I když českým a hlavně těm modernějším filmům moc nevěřím, Hrubeš a Mareš se povedl, fakt podařenej snímek s prvky zjetí a to už ode mě tohle slyšet něco znamená. Ujít bych si být vámi nenechal ani Farmhouse, což možná nezní jako to nejlepší pod sluncem, ale mě ten závěr docela dostal. A na závěr jsem si nechal největší chuťovku z tohoto výběru – Begotten, který jsem tedy ještě nedokoukal, ale takovýhle výlet do jiného světa jsem ještě na poli filmů nezažil.
SERIÁLY
Seriálový maniak Lordhell… k smíchu. I když se chci seriálům zase začít pořádně věnovat. Mrzelo mě oznámení, že Bauer končí 
, jinak jsem viděl první sezónu celkem zajímavého Family Guye a samozřejmě jsem nezapomněl na „můj“ objev s názvem Breaking Bad, který před dvěma týdny začal pokračovat se svou třetí sezónou. Sice si první sezóny už moc nepamatuju, ale to se rychle zlepší. Breaking mám prostě rád a doufám, že mě ještě čeká hodně sezón.
Jinak rozhodl jsem se díky jistým radám vrhnout na to, že všechny seriály a filmy budu dávat s anglickými titulky a časem doufám i bez nich. Nechápu, proč jsem to neudělal už dávno. Dámy a pánové takhle se nejpříjemněji učí angličtina. Navíc já už nemám moc možnost se s anglickým jazykem setkávat, i když jsem doufám nezakrněl, protože si podle sebe pořád vedu v anglickém jazyce dobře. Vlastně věřím, že umím pořád stejně a že se jenom zdokonaluju. Poproste tedy, pokud už to tak není, vaše učitele, aby vám o angličtinu pouštěli seriály a filmy v angličtině. A zjistil jsem, že mi to ani moc problémy nedělá a seriály dávám vlastně bez zastavení, abych se podíval co nějaké to slovíčko znamená, většinou se jedná o nějaké slangové věci, nebo něco podobného. Sice bych to ani nemusel, ale nechci, aby mi něco uniklo. Takže konec českým titulkům . Jen snad House, Red Dwarf, Simpsonovi dám v našem dabingu.
MUSIC
Tak tady to zůstává dost stejné, stále jen zatraceně ten trance :-/. Mám asi 70 epizod, které jsem ještě neslyšel od pětice – TATW, MI, CES, ASOT a GDjB a postupem času je eliminuju, ale ony mi každý týden bobtnají o dalších pět…
ASOT 450
A ta nejžhavější novinka z posledních dní, achjo to si zase dám až se časem objeví na netu všechen ten stuff. Vždyť já i u 400 zatím zkysnul pořád na druhém dni a nejsem schopen to doposlouchat. Jinak i když je to tentokrát taky dost velkolepé, podle mě 400 Armin tak nějak netrumfnul. Nějak se mi zdá, že je tady u toho ASOTu nějak mrtvo. Jinak na mě nedávejte, je to jen můj subjektivní názor, že 400 byla mnohem víc vymazlenější. Nějak nevidím moc reklamy, ani jsem nenašel online streamování jen nějaké sestřihy několikaminutové z daných oblastí a to navíc vidím, že ani těch lidí není nějak moc. A co jsem měl možnost zatím slyšet, ani ty tracklisty se mi moc nezdají. I když hvězdných účastníků je dost. Docela jsem byl překvapenej, že Armin navštíví právě Bratislavu, takže se tam stavte a řekněte jaký to tam bylo . Akorát ta 400 byla nějak lepší… Jo a ta první hodina byla k uzoufání, já prostě takovýhle tracky nemám rád, jsou možná dokonce i depresivní. A to i přestože se jednalo jen o nějaký New York prequel. Naštěstí mě mile překvapil Simon Patterson, který to naštěstí dokázal obrátit v lepší muziku. Na něj si ještě posvítím .
Mat Zo
Tak tohohle mládence jsem si asi nejvíc oblíbil. Páč kdykoliv slyším ve zmiňovaných radio show nějakej ten track, který se mi hrozně moc líbí, tak jsem vždycky šokován, protože vždycky za tím stojí Mat Zo. Prostě jedeme asi na stejné vlně, má skvělý hudební cítění a ví, jak melodie dobře pojmout. Ať už to je jeho Lucky Strike, The Fractal Universe, remix Together, Call of Loneliness remix se mu taky dost povedl. Nemůžu se dočkat The Found. Mat Zo je pro mě současná jednička. Časem si oposlechnu všechno za čím stojí a věřím, že se mi bude líbit asi všechno. Mat Zo is the most talented producer I’ve ever seen..Pokud tedy vás trance aspoň trochu zajímá, věnujte právě jemu pozornost. Neuvěřitelný cit pro trancovou hudbu a v těhle letech! Fantastický smysl pro melodičnost.
A ještě jen tak mimochodem teď v poslední době poslouchám Sandru, její poslední album zatím nevím, nevím, ale proti klasikám se nedá nic namítnout. Jako jedna z mála dokáže vyvolat husí kůži. Moje nej? Asi Everlasting Love.
ZÁVĚR
A to je tak nějak všechno. Spokojeni? Osm tisíc jsme skoro chytli, tak by vás to snad mělo uspokojit. Já už vám prostě nemám víc, co napsat. Skutečně. Dostali jste všechno, co jste chtěli a nechtěli vědět. A věřte mi, že tam ty zjetiny asi zabílím, aby to nešlo přečíst xD. Sliby nebudou, jukněte se ale na Milevské a btw. i lordhell.bloguje.cz Zatím ahoj, já tu dopiju tátu s mámou a red wine, ještě mě čeká tiramisu a grog, když jsou ty Velikonoce . Jo, a tak vám tedy přeju Veselé velikonce a ať si vykoledujete něco pěkného, hlavně ne zatčení, nebo únos vyššími cíly (oni se z povzdálí dívají). Pokud věříte, ještě tady máte jeden mnou vytvořený wallpaper, který jsem vytvořil v tom zjetí včera a to už je vážně prozatím vše. A víte vy, co? Tohle je 1200. příspěvek na tomto blogu.
Co byste řekli na to, kdybych vám prozradil, že tu jsou ještě tři části? o_O Asi nic, ne, uklidněte se – nejsou. Po ultramegapostu je najednou obrovský klid, najednou se tu objevujou posty, jak chci a nic mě nebrzdí, protože jsem si tím postem vyplnil absenci na blogu a mnohem víc. Asi to pochopí jenom někdo jako já, jaká váha z vás spadne, kór když je pro vás blog něco víc než jen pouhé psaní pro sebe a pro pár případných návštěv. Věřte mi, že dělání takovýchto postů není snadná záležitost a je to opravdové mozkové inferno a to nemluvím o tom, že jsem se v tom několikrát ztrácel a v poslední části jsem už byl natolik vyčerpán, že už jsem přestal vědět, co ještě psát a navíc už jsem od toho chtěl mít pokoj, i když to jsem byl já, kdo si to vymyslel.
Měl jsem k tomu několik důvodů a navíc je to docela dobrý nápad, protože mi z tohohle prostě musíme udělat umělecké dílo, ne že by už jím nebylo. Věřím, že je ultramegapost opravdu výživný, obzvláště tento. Ať už čtěte tento příspěvek kdykoli, jedno vám povím. Já tu mám dole na liště datum 28.10. A píšu tohle v mezipauze mezi druhou a reprise částí, na reprise části jsem již začal pracovat. Tato „secret“ část tedy je odtajněna už v tomto meziobdobí, ale jen pokud jste na ní přišli, pokud ne, s největší pravděpodobností tohle čtete až po dokonání velkolepého díla. Dost by mě zajímalo na jakou tu hodnotu slov se nakonec dobereme.
. Navíc je co slavit, podívejte se na ty všemožná výročí, co máme a hlavně number 4! Začněme tajnými dary! 
Tak jako jsem tehdá vymyslel slovo zjetí, jehož spoluvizionářem je i filletzz, se heslo posledních měsíců stalo – we’re gonna die anyway, chcete-li – stejně umřem. Nechci tento post začínat pesimisticky, jen chci něco osvětlit. Ba co více jsou to jenom blabóly do spletitých sítí internetu. Pojem zjetí je vážně pojem, který by se měl objevit v čítánkách, toto skvělé slovo vyznačuje vlastně hrozně moc věcí. Co naplat, že ho lidé moc neznají, chci říct, že teď, co žijeme je věk Zjetí, ne věk Satana, ale věk Zjetí. Hrozně moc toužím své vize a názory a osvětlení kolem fenoménu zjetí zapsat do knihy, jenže zkrátka se k tomu nedokážu dokopat, tak jako se nedokážu dokopat k hodně věcem. Při tom to chci osvětlit, chci to prozradit více lidem. Zjetí je všude kolem vás, vy jste také zjetí! A nebezpečně se zjetí vyskytuje ve všech vrstvách a dostává se i tam, kde byste ho ještě nečekali. Vždyť za chvíli se budou brát i ty incesty za normální běžnou věc. Však je mi to divné, že incesty teď řádí. Možná je to jen můj pocit, ale každopádně nikdo, kdo vidí aspoň trochu do hloubky, nemůže zjetí vyvrátit. Ale byli jsme u incestů, tak se k nim vraťme. Je mi divné, že se čím dál tím víc objevují na porno stránkách incesty a to ve veliké míře, dříve jsem na ně tolik nenarážel, tady nejde o to povídat si o incestech, stejně z většiny těchto videí mám pocit, že se jedná vždy o fake. Tady jde o to, že jich je nějak moc. Tím nechci ani náhodou naznačit, že projíždím pornostránky jak nadržený Marcel od Kolovratů. I když, jak se můžete pornu vyhnout na internetu. 80% tvoří na internetu porno, 19% warez – jde jenom o označení, nejde o pravá data, protože warez jistě porno dost dobře dohání, 1% je zbytek. Snažím se teď popřemýšlet, co je nyní fenoménem ve světě, vždycky se něco najde i když samozřejmě ne v okruhu všech obyvatel, jednou to byli pokémoni, pak Lunetic, Vyvolení a dlouhou dobu vládlo emo. Vždycky se najde něco, věk zjetí začal již dávno předávno, např. již když tu byli dinosauři – už tady se objevovalo zjetí, chcete příklady? Tak třeba, když masožravý dinosaur začal žrát salát, nebo když se zpářili dva pánové dinosauři – zjeli. Někteří je odsuzovali, některým to bylo jedno a někteří řešili, proč je tomu tak. I když dinosauři se se svou inteligencí na to většinou vybodli :-/, bohužel. I když panovalo zjetí již dávno předávno, zjetí v opravdu vrcholných formách se začalo objevovat teprve po roce 2000 – respektive začali to lidé (již ne dinosauři) skutečně pociťovat. Nechci nijak všelijak to rozebírat do detailů, to v knize zjetí, která jednou bude dílem světovým. Zjetí se přizpůsobuje nám anebo se my přizpůsobujeme zjetí? Odpověď je – my se přizpůsobujeme zjetí. Takže zpět k dinosaurům, přišly opice a z nich najednou jedna opice vypadala divně – zjela. Ano, byl to člověk. Opomnělo se zjetí mezi dinosaury, aby se zase brzy objevilo jinde ať už u opic, lidí, nebo filckách. A opět se pářilo a pářilo – pán opice s pánem opice. A jak se tak pářilo v průběhu dějin a měnil se přístup, došlo to k tomu, že už to dnes za zjetí není považováno. Ono vesměs toto je příklad, není to žádné odsuzování. Stejně tak je i viditelné, že se homosexualita stále považuje jako zjetí a ne u malého počtu lidí, ale pokud to vezmeme z obecnějšího hlediska, tak se to jako opravdové zjetí nepovažuje. Zkrátka dneska je homosexualita naprosto normální věc. Zjetí vysvětluje dost věcí a většině lidí dá odpověď i na nezodpověditelné otázky a není nic jednodušího než psychologicky diagnostikovat většinu lidí a i věcí za zjeté. Stejně tak jako je v rozporu považovat zjetí za přirozené. Zjetí vyvrací i existenci víry, respektive existenci křesťanství. Ať už člověk chtěl, nebo nechtěl, musely se objevit odchylky a různé druhy náboženství jako různé druhy koření (lol). Protože panuje zjetí, křesťané již nepovažují sex za zjetí a normální lidé už vůbec ne. Sex již není jen pro účel stvoření dítěte, ale pro potěšení. Většina lidí stále zjetí opomíjí a nedává tomu zřetel, při tom by to osvětlilo jejich mysl a zároveň následující vývoj. Zjetí neskončí, bude pořád, ale bude zase polevovat. To je zkrátka vývoj zjetí – vrchol zjetí, úpadek zjetí, vrchol zjetí, úpadek zjetí. Opravdu se nedá všechno o zjetí popsat v jednom dlouhém textu, je vážně potřeba kniha, která je dobrá i pro to, že si to člověk může všechno pořádně rozmyslet a dá dohromady, těšte se na release! Zjetí tkví i v tom, že dnes člověka máloco překvapí. Poté, co jsem viděl věci jako strkání si chobotnic do p*dele atd. Už zkrátka nemůže jen tak něco překvapit a poté k věcem jako některé kultovní filmy jako třeba Kanibalové berete de facto jako normální, něco běžného. (ono to je) Špatný příklad určitě, ale jiný mě hned nenapadne. Horší je, že to půjde dál a dál a dopadne to jako s homosexuálními dinosaury. Hrozně moc věcí už je v dnešní době považována za normální a člověka to dělá laxního. Nejsem výjimka, i já jsem zjetý, ale zjetí má i více fází, jak už z mého blogu víte. Účelem těchto blábolů, které vám stejně nedávaly smysl a určitě řadu lidí i pobavila bylo, že zjetí je kolem nás a nenapadá mě žádné jiné slovo než zjetí, které by znamenalo tolik věcí. Ve slově zjetí je totiž všechno 
Nemáte toho dost? Já bych se už z toho všeho rád zbláznil. Štvu sám sebe, štvu okolí, štvu celej vesmír. Kolikrát já jsem to chtěl už zabalit, kolikrát jsem si říkal, proč to všechno je, tak jak je. Proč vlastně musím myslet na něco, co nemusím, proč si myslim o něčem, co tak není, že to tak je, proč si dělám věci přehnaně složitý a proč jsem na tom teď, jak na tom jsem. Proč jsem se vlastně narodil, jaký je tady vlastně moje poselství, když bych to nejradši zabalil. Jo no, myšlenky na sebevraždu tady byly několikrát (kdo je dneska nemá). A rozhodně tohle není emo, slabost nebo tak, podívejte se na depressive suicidal black metal (i když to je taky o něčem jinym, ale imho to patří k blacku a zároveň i satanismu), ale vím, že výhody toho převyšují nevýhody a vlastně starosti má každej, bez starostí by člověk snad ani nemohl žít, protože pořád potřebuje nějaký ten cíl. Ale štve mě to, proč mě někdo nutí do věcí, které jsou pro mě zbytečné a pro něj taky. No, jo je to někde daný a vesměs si to za to můžu sám. Vždyť já to můžu zabalit (ne ve smyslu se zabít) a ve stylu Into the wild vyrazit do divočiny. Ale zase se to lehko řekne, hůř udělá. Žij jak žij, stejně umřem. Život je krátkej, jenže já prostě tohle nemám rád, nejradši bych tady takhle celý dny seděl a dělal si, co chtěl a nemůžu, nemůžu a přeci můžu. Musím a nemusím se venku zbytečně stresovat a dělat to, co nechci, i když chci a nechci. Paradox, nesmysl? Ale takhle to funguje. (zjeďte z těhle myšlenek parchanti) 
