Vykašlal jsem se na vás, takže to musím nějak odčinit, prvním krokem je tu zase po dlouhé době recenze na hru, což je u mě opravdu vzácnost :). Jsem chvíli po dohrání této skvělé adventury a řekl jsem si, že i přes velký nedostatek se vrhnu do psaní recenze, protože tahle hra si pár řádků doopravdy zaslouží. K Dreamfallu bych se možná nikdy nedostal, musím poděkovat časopisu Level, díky němuž jsem měl možnost si tento strhující zážitek prožít, Level mě velice potěšil tímto předčasným vánočním dárkem. O The Longest Journey, předchůdci Dreamfallu, na který toto pokračování volně navazuje, jsem neměl vesměs žádné informace, jen velice mizivé. Vím to, že je pro někoho nejlepší adventurou všech dob a i v Levelu dostala vysoké ohodnocení. Po této zkušenosti musím i já rozhodně zkusit první díl, protože to je vlastně pro ty, co jsou znalý světa Arcadie a Starku čtvrtka zážitku z těchto dvou her. Každopádně pokud jste zarytí adventuristé, tak moc dobře víte, co je The Longest Journey zač. Ale nevadí, adventury jsou mým docela oblíbeným žánrem, ale člověk na ně jako vlastně na všechny hry potřebuje dostatek času a ten se jaksi nevyskytuje. Moje první adventura snad byl Polda.
Dreamfall jsem původně ani nezamýšlel zkoušet, ale když vidíte nádhernou Zoë na obalu, tak vás to láká. Hlavním zdrojem nechuti ke zkoušce bylo hlavně to, že mám slabý PC a bál jsem se, že to prostě můj “dědek” neutáhne – utáhl a docela dobře. Takže jsem to zkusil, začátek mě nikterak neoslovil, musel jsem si přenastavit hlavně hrozné ovládání myší a také snížit grafiku na střední detaily, chvíli jsem si s tím pohrával a uvedlo se to do stavu, kdy se to dalo docela příjemně hrát, ale nuda neodcházela, následovala krátká pauza a já se rozhodl dát hře ještě šanci, poté jsem se ocitl v kůži Zoë a co vám budu říkat… začal jsem to hrát jedním dechem přes 6 hodin, prostě se najednou z nevýrazného ošklivého káčátka stala nádherná žena (to je přirovnání xD). Absolutně jsem nečekal takový šok, že mě dokázala adventura udržet takovou dobu, to se u mě neděje často, abych jen tak u nějaké hry takhle zkejsnul, stává, ale jen u velmi dobré hry a je tedy Dreamfall opravdu tak dobrý? Ano je. Začal jsem tedy hltat příběh plným dechem, sháněl jsem soundtrack ze hry, protože hudba mě doslova učarovala. Na plochu jsem si dal wallpaper se Zoë, na půdu jsem odešel hrabat plakát a také jsem si přečetl, jak se na hru dívají ve Score a v Levelu, vidíte. Takhle to dopadá :).
Nevím čím mě Dreamfall tak dostal, ano skvělým příběhem, ale to není zdaleka vše. Tahle hra nepostrádá kouzlo a šmrnc, chytlavost, vlastně nic. Pojďme se tedy podívat na hru ze specifičtějšího hlediska. Nejdříve něco k příběhu… musím se ještě pozastavit nad věcí, kterou kritizují např. v recenzi v Levelu. A to je ta věc, že k vychutnání hry je důležité znát první díl. Ano, je to možná důležité, ale rozhodně to není nutností. Není nutnost se nijak hráči představovat, třeba by to pomohlo, ale nebylo to nutné. Já jsem z těch, co většinu věcí takhle nahozených nechápe, ale Dreamfall není ten případ. Myslím si, že jsem hru pochopil dostatečně dobře. Nepřestal jsem se v příběhu orientovat, věděl jsem prostě co a dál a rozuměl jsem tomu, nic mi myslím teda neunikalo a já každou informaci vstřebal a ve finále jsem si to dal dohromady, takže si myslím, že příběh jsem pochopil dost dobře. Ano, nemohl jsem poznat třeba postavy, které se objevili znovu, ale to nevadí. Takže i pokud neznáte první díl, který znamenal revoluci v žánru adventur, se nemusíte ničeho bát, že byste něco podstatného nepochopili. Pro mě je v těchto listopadových dnech Dreamfall ještě větším zážitkem, takže pokud máte rádi opravdu dobré hry, adventury, jděte bez váhání do toho.
Takže vítejte ve světě hry The Longest Journey, kterou má na starosti vývojářský tým Funcom. První díl si získal spoustu hráčů a nemuseli to být striktně adventuristé, ale o jedničce nechci moc mluvit už z toho důvodu, že jsem ji nehrál. Ale nějaké informace mám, Dreamfall se objevuje po celkém delší době a oproti jedničce přichází v úplně novém hávu. Máme tu zbrusu nový příběh a fanoušky jistě zaskočila změna hlavní hrdinky, ano primárním charakterem už není April Ryan, ale to neznamená, že bychom se s ní nesetkali… Hlavní hrdinkou se stává Zoë Castillo a není to náhoda, to se dozvíte v průběhu hry a na konci se vám to potvrdí. Jak už jsem napsal, s April se setkáte a dokonce si i za ní zahrajete. V Dreamfall jsou dokonce hratelné 3 postavy (nepočítám pavoučího robota, Briana) a to Zoë, April a služebník Bohyně světla Kian, který patří mezi ty zlé, ale má uvnitř něco, co ho spíše zařazuje do opačné skupiny. Ale i tak hlavní role zůstane Zoë. Další důležitou změnou je přechod do kompletně 3D prostředí s velice pěknou grafikou a detailními texturami, tomu se plně přizpůsobilo i ovládání a hru hrajete vlastně z pohledu třetí postavy. Nově se objevili i akční sekvence a ve hře si i zabojujete, bohužel musím říct, že boje jsou spíše na obtíž a do hry mi nezapadají. Je to samozřejmě adventura, takže se nedočkáte žádného interface, stačí vám inventář, který je tu spíše jen na doplnění, hlavní kouzlo bude patřit procházení světa, poslouchání skvělých dialogů a postupům v dech beroucím příběhu, do kterého se následně ponoříme…
V krátkém prologu se ocitneme v kůži cestovatele Briana, který zapisuje své paměti, následně se objevíte v nemocnici v kůži hlavní hrdinky Zoë Castillo, jak je to v současnosti, tedy příběh si užijete podobně jako např. v Max Paynovi ve flashbackovém znění. Zpět do dne, kdy to všechno nevinně začalo. Rok 2219, Zoë leží znuděná na posteli a sleduje ještě více unavující zprávy, z toho jí vytrhne náhlé rušení na obrazovce, kde se objeví velice zvláštní dívka, která k Zoë promlouvá a chce po ní pomoc. Deprimující je i prostředí v jakém se scéna odehrává a opakující se prosby: “Najdi April, zachraň April.” Zoë to zpočátku nechává vcelku chladnou a jakmile opět naběhnou zprávy, odchází po schodech dolů, kde v kuchyni popíjí kafe její otec. Následuje výchovný dialog a my se dozvíme zase krapet víc o Zoëiném charakteru. Otec sděluje, že odjíždí do Bombaje, Zoë je spíše ráda, že bude mít dům jen sama pro sebe. Pak se odchází převlíct a pokecá se svým Watillou Wonkersem, což je příjemná opička-robot, která slouží jako takové vaše informační médium a “živý” plyšák na potěšení, tahle věc je v poslední době boom a málokterá domácnost nemá Watillu :). Zoë má v plánu zajít do tělocvičny a pak uspořádat doma párty. Takže vzhůru do města. V Casablance je to poklidné a nedivím se, že Zoë žije tady. Do tělocvičny dorazí bohužel Zoë pozdě, protože se zdrží u své kamarádky Olivie. Zoë opět uvidí holčičku na obrazovce a už jí to docela znepokojuje. V tělocvičně se dočká pokáraní a po pár omluvách se vrací zpět domů k přípravě párty. Jenže jí zaskočí opět obrazovka se zvláštním děvčátkem, poté se ozve mobil a ex-přítel Zoë Reza. Chce malou službičku, je vidět, že Zoë na něho tak úplně nezapomněla, ale co pro něj menší balíček nevyzvednout, stejně má Zoë času dost. Tímto rozhodnutím začíná teprve vše, Zoë se totálně tímto změní život.
Příběh je tím největším kladem hry, častokrát jsem si připadal, že nehraju hru, ale že sleduji atraktivní interaktivní film (v dobrém). Dialogy jsou velice silnou stránkou hry a pokud budete dobře naslouchat, musíte si hru opravdu užít dosyta. Častokrát u adventur jsem dělal, že jsem přeskakoval dialogy, protože jsem si je už přečetl a nenechal postavy dále mluvit. Tady ne, prostě jsem nepřeskočil za celou dobu, také z toho důvodu, že jsou postavy skvěle nadabované a prostě i bez těch titulků bych rozuměl docela dobře, zkrátka anglický dabing je špičkový.
Že je to spíše interaktivní film vůbec není na obtíž, byl jsem rád, když jsem jenom mohl sledovat dialogy postav atd. Ovládání rychle vejde do krve a je tu další rozdíl od adventur, vesměs vám bude stačit levé tlačítko myši a klávesy na pohyb. Ovládání je nenáročné, příjemné, jednoduché. Levým tlačítkem označujete vybrané objekty, postavy a z takového kolečka vybíráte možnosti, mimo např. sebrání předmětu, můžete i přeskakovat překážky atd. Pravým tlačítkem si vytvoříte takové zorné pole na dálku, díky kterému můžete prohlížet předměty aniž byste museli u nich stát nebo třeba i odposlouchávat cizí hovory. Za hru ale moc tuto možnost nevyužijete. Ovšem hlavní a téměř stálou funkcí je pokec s postavou nebo prohlédnutí postavy, předmětu, ke kterému vám hlavní postavy prohodí pár slov. Dále je tu možnost plížení při stealth chvílích, inventář, mobil a to je skoro všechno. Pod tlačítkem “M” se nachází takový váš deník, kdyby vám něco uniklo, záznamy rozhovorů a u Zoë i zprávy od přátel či otce.
Klasická adventura, hlavně budete prozkoumávat lokace, hledat stopy k dalšímu postupu, hovořit s postavami, řešit logické hádanky a někdy si i zabojujete. Boj je ve hře novinkou na zpříjemnění hry, nejsou nijak složité (levé tlačítko myši – lehký úder, pravé – tvrdší úder, mezerník – krytí). Bohužel boje nejsou nikterak atraktivní a prostě mi do hry nepasují, naštěstí jich je opravdu málo a většině se dá vyhnout podle dobře zvolených možností v rozhovorech. Za Zoë máte pěsti, s April hůl a za Kiana meč, objeví se indikátory zdraví a bojujte… Spíše bych radši přidal na logických hádankách. Ty také nejsou nikterak složité a zabrat vám dá tak možná jen hádánka v jeskyni za April. Jinak je to řešeno takovými hříčkami, např. pro otevření dveří musíte v časovém limitu kliknout na určité znaky a u zámků správně zarovnat kombinace ikonek, ale nejlepší bude vidět to v praxi. Samozřejmě mluvím o hádankách jako takových. Logiku budete používat hodně často a budete řešit všelijaké adventurní úkoly, ale jste dobře navigováni, takže hrozba nějakého velkého zákysu nehrozí.
Ovládání je tedy podle mého úsudku dobře provedené a také přístupné i těm, co nejsou adventuristé a nebaví je hledat myší po obrazovce miniaturní předmět, bez kterého se nehnete dál. Nejvíc mě ale zarazilo ovládání na začátku a nejsem jediný případ, kamera se vám točí jak na kolotoči, nepomohlo mi ani si pohrát s dpi, po menším pohrání s nastavením by ale už neměl být problém, ještě převrátit myš a máte po celou dobu hry klid. Postup příběhem by se dal charakterizovat jako lineární, ale máte v průběhu hraní několikrát možnost volby, např. při rozhovorech se můžete rozhodnout, kam se bude dál ubírat. Většinou se díky tomu můžete vyhnout bojům nebo zjistit nějakou informaci nebo věc, která vám usnadní další práci anebo jednoduše zjistíte něco nového.
Už jsem naznačil, že to, co dělá Dreamfall hitem, je skvělý příběh, ze začátku se jen tak seznamujete s prostředím a prosluněnou Casablancou. Jakmile ale Reza zmizí, mění se prosluněný pobyt v Casablance na deštivé prostředí v Newportu. Postup hrou je variabilní a vy navštívíte různá prostředí a nezůstanete nikdy dlouho na jednom místě. Tomu i přispěje účast v ovládání dalších dvou postav. Čeká vás tedy 13 kapitol ve městech, lesích, jeskyních, továrně atd. Kromě Casablancy navštívíte třeba i Japonsko nebo Rusko. Svět Arcadie je pak samotnou kapitolou. Ano, svět, ve kterém žijeme my/Zoë není pouze jediný. Je tu ještě svět na druhé straně – Arcadia, ve kterém je nyní i April a co víte, třeba i vy jako Zoë se tam dostanete také :P. Takovým středem je Rovnováha se Strážcem. V tomhle případě, si myslím, že by bylo opravdu dobré znát první díl nebo se poučit z wikipedie, ale vesměs vám prostě stačí, že existují dva světy, které je důležité udržovat v rovnováze, jinak dojde ke kolapsu. Příběh je hlavním nosným pilířem celé hry a prostě je vidět, že si s tím tvůrci hry dosyta pohráli a že vás vtrhne do děje a budete ho prožívat, to máte garantováno. Nejde jen o prožívání spletitých příběhů samotných jedinců, ale vyvíjí se i příběh obou světů, kde v jednom vládne megakorporace a v druhém je to v bleděmodrém v podobě Azadů, jejich zaslepenou vírou a omezování nečisté rasy. Příběh je tedy nadřazen samotnému hraní, jestli je to na obtíž, si rozhodněte sami, já si myslím, že je to spíše ke prospěchu, pokud je příběh opravdu dobrý, tak zažijete emoční a strhující zážitky, které vám nemusí nabídnout ani knížka nebo film. A pro mě je to způsob, kam by se měli spíše adventury ubírat, příběh prostě musí hrát hlavní roli, dokonce je i metaforou, která se týká i nás v reálu, ale to si musí každý rozhodnout a zjistit sám.
Až se dostanete do Arcadie, hra dostane takový jiný šmrnc a je to jen ku prospěchu věci. Máte tedy možnost se zde i setkat s April, ta se také změnila a má nyní jiné starosti, vzala si na sebe roli ochránce utlačovaných a nejen to, touží po pomstě a nebude mít klid dokud nebudou její nepřátelé (Azadi) zatlačeni a některým lidem neposkytne svobodu. Jenže má po ruce jen málo lidí a válku by tedy prohrála, ale osud má už pro ní roli připravenou a i samotný Strážce April prozradí ať nemyslí jen na ostatní nebo se jí to vymstí… Ve světě Arcadie se setkáme ještě s jednou hratelnou postavou, která dostane asi nejmíň prostoru, tou je Kian, služebník bájné Šestice, zdatný bojovník s dobrým srdcem, ale zaslepenou myslí, přesto není vše tak úplně ztraceno. Mezi všemi třemi hratelnými postavami existuje velká návaznost a všichni jsou nějak se sebou spojení.
Podstatnou roli hrají i vedlejší postavy a hráči jedničky se můžou těšit na to, že i narazí na nějaké ty postavy z prvního dílu. Tedy, téměř každá postava bude mít ve hře svou roli. S některou se setkáte i vícekrát, hodně nápomocná vám například bude hostinská Benrime, spolubojovníci April, kamarádka Zoë Liv a spoustu dalších. Některé z nich vám hodně přirostou k srdci. A co teprve Havran, který je něco jako Morte v Planescape Torment. Prostě “postava”, se skvělou zásobou hlášek a je to famózní věc k již tak už úžasné hře.
Grafika už není v současné době žádná übernextgeneration, což mi bylo vždy upřímně jedno, protože pro mě nikdy nebyla grafika tím, co dělá hry dobrou. Ale i tak má co nabídnout, hra světel a stínů, propracované herní lokace, detailní textury a udatně zpracované animace postav. Myslím si, že nikdo nebude uražen. Dostatečně dokresluje perfektní atmosféru hry.
Zvuky jsou skvělé a ještě lepší je hudební stránka hry. Ta je geniální a opravdu sehnání si soundtracku stojí za to. Hudbou se nemůže chlubit každá hra, ale Dreamfall opravdu může. Motivy pěkně ladí se situacemi ve hře. A mezi nimi jsou i věci, které se řadí mezi mé nej hity. Hudbu má na starosti Leon Willett, kromě něho skvělá hudba od Magnet či Simon Poole, Octavcat, Ingvild Hasund a další.
Všechno si teda shrneme a povíme si o plusech a mínusech hry, hru sice hodně chválím, protože si to zaslouží, do varu mě dostávají některé recenze, ve kterých přímo na hru kydají hnůj, ano každý má svůj názor, ale myslím si, že někdy je to až moc tvrdé, mouchy má každá hra.
Hlavním plusem je příběh, který doslova žijete a s tím souvisí i skvělá atmosféra. Dále tu máme dobrou optimalizaci, hru si zahrají i ti, co mají opravdu slabé stroje jako já a ani u mě to nevypadalo vůbec špatně. Jednoduché ovládání, které většinu lidí osloví (i ty, co nemají rádi adventury). Perfektní strhnutí do děje a chytlavost, prostě budete hrát bez pojmu o čase. Délka tak akorát. Dialogy, dabing, hudba, možnost hrát za více postav, je toho jednoduše opravdu hodně, takže jsem to vzal v rychlosti. Jo a nezapomeňme – pro nás Čechy, co mají českou verzi hry 😀 i opravdu podařené české titulky.
A nyní se pozastavme nad zápory hry, kterým u téhle hry nepřikládám zrovna velkou váhu, protože mě nad míru oslovila, a tak proč bych ji měl hanit, když ji mám tak rád, ale vás informovat musím. Mezi největší patří hloupé souboje, dále otravné loadingy – které jsou opravdu často, naštěstí trvají pár sekund a časem si na ně zvyknete a ani je nebudete vnímat – aspoň to mělo dobrý vliv na hw náročnost. Někomu může vadit pobíhání sem a tam v určité části hry v Marcurii. Občas se i podivně zasekla postava, přijde mi okolí (možná je to jen u mého pc kvůli grafice) takové prázdné, hlavně na začátku, chtělo by tam více lidí a více menších předmětů. Některé neviditelné zábrany, hrozně nastavená kamera na začátku, mohlo být více interaktivních předmětů a místo soubojů např. dát více logických interaktivních hádanek. Náročným může vadit i relativně nízká obtížnost a Kianovi bych dal více prostoru. To je vše, nakonec jsem toho vyjmenoval dost, ale jsou to takové spíš prkotiny.
Ragnar Tørnquist – autor příběhu a Funcom nám předhodili tedy pokračování legendy a myslím si, že ostudu jménu The Longest Journey neudělali, ba naopak zvýšili popularitu této herní série a ani snad zarytí adventuristé a fanoušci nejsou ve finále zklamáni, prostě musí to nějak jít s dobou. Dreamfall se povedl na výbornou a pro mě je to další nezapomenutelný zážitek ze světa her a já dávám vysoké hodnocení 93%. Hra mě dokázala zase po dlouhé době přikovat k obrazovce monitoru, fascinován jsem si užíval úžasný příběh, ani ten konec mě nikterak nezklamal, je to pro mě prostě objevený klenot. Zamyslel jsem se nad vším a prostě se mi v hlavě po dohrání odehrávala spousta myšlenek a to je jedině dobře i emočně mě to zasáhlo a to vše je známkou téměř geniální hry. Hru si rád zahraju v budoucnu znova, věřím, že bude pokračování, prostě je to na pokračování, víme toho pořád málo – jako u PB – spousta otázek, jak to dopadlo s postavama atd. Mě závěr (hodně lidí zklamal) nezklamal, ano nebyl, jak jsem si představoval, ale nevadil mi, líbil se mi dokonce + dneska se happy endy nenosí :). Zkrátka je to otevřený na pokračování a věřme, že bude! A vypadá to, že se skutečně dočkáme, co nejdříve by se mohly objevit pokračování v podobě epizod, uvidíme, jak se to chytí. Nezapomínejme, že si také hra odnesla nespočet cen. Hra mě dokázala zase po dlouhé době přikovat k obrazovce monitoru, fascinován jsem si užíval úžasný příběh, ani ten konec mě nikterak nezklamal, je to pro mě prostě objevený klenot. A vy už neváhejte ani minutu, tuhle hru musíte zkusit, protože patří mezi ty nej.
Dreamfall: The Longest Journey
INFO
VÝROBCE: Funcom
DISTRIBUTOR: Aspyr
MIN. HW NÁROKY: CPU 1.6 GHz, 256 MB RAM, 128 MB 3D grafická karta, 7 GB na HDD
DOP. HW NÁROKY: CPU 3.0+ GHz, 1024 MB RAM, 128+ MB 3D grafická karta
MULTIPLAYER: není
TYP HRY: adventura
VERDIKT: Hra vás donutí se zamyslet, není ztraceným časem a zkrátka je to pro mě jedinečná hra, která dokazuje, jakým můžou být hry uměním. Odzbrojující adventura, která je povinností pro každého, kdo to s hrami myslí vážně.
PODOBNÉ HRY: The Longest Journey, Fahrenheit
PRO: Příběh, atmosféra, chytlavost, dabing, hudba, délka tak akorát, přístupné ovládání, dialogy, možnost hrát za více postav, dobrá optimalizace.
PROTI: Okolí mi někdy přišlo takové prázdné, hloupé souboje, hrozně nastavená kamera na začátku, loadingy, mohlo být více interaktivních předmětů, pro náročné možná až příliš nízká obtížnost, pobíhání sem a tam v určité části hry, Kianovi bych dal více prostoru, menší počet interaktivních hádanek.
WIKIPEDIA
http://en.wikipedia.org/wiki/Dreamfall
ZAJÍMAVÉ STRÁNKY:
HODNOCENÍ: 93 %
